FSpS hostila evropský šampionát basketbalistů na vozíku

Běžně v ní sportují studenti. V první polovině září se však v hale Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity odehrávala jiná klání. Fakulta se totiž stala hostitelem mistrovství Evropy basketbalistů na vozíku skupiny B. Domácí tým na něm skončil sedmý, do skupiny A postoupili vítězové Nizozemci a poražení finalisté Švýcaři.

Pořadatelé získali šampionát pro Českou republiku a pro Brno už potřetí. Tentokrát však zvlášť stáli o to, aby se konal právě v nových prostorách fakulty. „Byli jsme se tam několikrát podívat ještě předtím, než se všechno oficiálně zprovoznilo. Věděli jsme, že budova je celá bezbariérová,“ zdůvodnila volbu koordinátorka akce Hana Valová. Pořadatelům to hodně ulehčilo práci. Každá podobná akce znamená hodně zařizování, tím spíš, že hráči jsou handicapovaní. Všude potřebují víc místa, speciální rampy nebo nájezdy či například větší sprchy. Některé z těchto nezbytností chyběly v hale na Vodově ulici v Králově Poli, kde se konala předchozí dvě mistrovství, a organizátoři ji proto museli upravovat.

V hale v kampusu jim podobné starosti odpadly. „Už v březnu jsme tam uspořádali evropský pohár, abychom zjistili, jestli třeba vozíky nepoškodí palubovku, nebo předešli jiným problémům,“ popsala Valová, podle níž s basketbalisty a jejich realizačními týmy přišli snad jen na jednu drobnou obtíž: „Jediné, co nás trápilo, byly těžké dveře, které se špatně otvíraly.“
Než Evropská basketbalová federace pořadatelství mistrovství přidělí, stojí to uchazeče hodně práce. Musí vyplnit velmi podrobný formulář, ve kterém například uvádí, kde budou hráči bydlet, co a kde budou jíst, kde se bude hrát, jak je hala koncipovaná, jestli má každý tým svou šatnu nebo jestli je zajištěná bezbariérová doprava.

Také organizátorskému týmu, který čítal asi třicet lidí a staral se o  přibližně dvě stovky účastníků šampionátu, pomohly brněnské zkušenosti. „Pro hráče zajišťujeme například bezbariérový autobus, který je rozváží po Brně. Na Dopravním podniku města Brna už přesně vědí, jaký od nich potřebujeme, a o to je to všechno jednodušší,“ pochvalovala si Hana Valová, která by si jen přála, aby se basketbal vozíčkářů dostal víc do povědomí sportovních fanoušků.

Sen o kariéře basketbalisty si může splnit i vozíčkář
Na první pohled není vůbec ničím nápadný. Když sedí, jen ruce ho prozradí. Petr Tuček je má totiž hodně sedřené. Ne od práce, ale od toho, jak se při basketbalu vozíčkářů odráží rukama od vozíku. Právě on byl asi největší hvězdou českého výběru na evropském šampionátu handicapovaných košíkářů. Aby ne, když se tomuto sportu jako jeden z mála Čechů věnuje profesionálně. „Přesnější by bylo, že jsem polo nebo semiprofesionál. V tomhle sportu se nepřestupuje jako ve fotbale. Ale na chleba to vždycky dá,“ říká s nadsázkou Tuček, jenž nepředstavuje zažitou představu o vozíčkáři.

Narodil se zcela zdravý a hrál normální basketbal. Jenže měl problémy se zády, musel na operaci a od té doby se počítá mezi postižené, byť s minimálním handicapem, takže většinu dne na vozíku netráví.

K běžnému basketbalu už se vrátit nemohl, a proto se dal na ten, který hrají muži připoutaní ke speciálnímu vozíku. „Začínal jsem někdy v roce 1996, pak mě oslovili lidé z německého Cvikova, jestli bych to nechtěl zkusit za hranicemi. Tak jsem tam při studiích dojížděl a hrál bundesligu,“ vzpomíná Tuček. Výkonnostně to pro něj byl posun. V Česku sice existuje soutěž basketbalistů na vozíku, ale tu hrají jen tři celky a jde o čistě amatérskou záležitost. V jiných evropských zemích už si však basketbalisté mohou hrou i vydělat.

Jako právě Petr Tuček, který už dnes ovšem nastupuje za turecký tým Galatasaray Istanbul, s nímž vyhrál titul klubového mistra Evropy i světa. „I když se to nezdá, člověk moc volného času nemá. Nejde to, jen tak si zastřílet na koš po práci. Trénuje se dvoufázově každý den,“ popisuje český reprezentant, jenž už se v Turecku dokonale zabydlel a zvykl si také na pověstnou jižanskou povahu jeho obyvatel.
Kdyby chtěl být někdo negativní, mohl by říct, že jako člověk s lehčím postižením to měl mnohem jednodušší, aby se prosadil. Podobnou výčitku ale Tuček ještě od nikoho neslyšel. „Kluci jsou rádi, že mezi sebou mají i někoho, kdo je na tom zdravotně lépe. Třeba už jen proto, že jim má kdo pomoct po tréninku. Ale hlavně je skvělé, jak se tím dají vyvrátit mýty o tom, že postižení a nepostižení k sobě nepatří,“ vyzvedává podle něj největší přednost basketbalu vozíčkářů.