Před druhou světovou válkou žilo v Československu kolem tří milionů Němců. Do roku 1950 jich zde nezůstala ani desetina. Pod záminkou kolektivní viny byla většina příslušníků německé národnosti prohlášena za občany druhé kategorie a vysídlena. Zemřelo při tom na dvacet tisíc lidí a více než desetinásobek zmizel za nevyjasněných okolností. Tato skutečnost se tak promítla i do podoby české společnosti.
Myšlenka na vysídlení Němců se v domácím odboji objevila už v době tzv. Heydrichiády v roce 1942 a k posilování protiněmeckých nálad dále výrazně přispívaly závěrečné vojenské operace Němců těsně před koncem války a také odhalování nacistických zločinů související s návratem vězňů z koncentračních táborů.
Většina Němců tak byla odsunuta hned ve dnech a měsících následujících těsně po skončení války – částečně v rámci tzv. divokého odsunu, hlavně však pod dohledem státem řízených jednotek. Odsun ovšem probíhal i v ostatních okolních zemích. „Vysídlení německy mluvícího obyvatelstva proběhlo také z Polska a Maďarska, ale i z Jugoslávie,“ uvádí Tomáš Dvořák z Historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Právě o obětech a vinících vražd se v souvislosti s odsunem nejvíce mluví. O tom, jaké mělo vysídlení vlastně dopad na další vývoj v Československu, už se ale taková debata nevede. „Je přitom zřejmé, že odsun a následné osidlování pohraničí znamenalo vůbec největší demografickou revoluci v dějinách sledovaného teritoria,“ vysvětluje Dvořák. V důsledku odsunu došlo k akutnímu nedostatku pracovních sil a některé profesní skupiny, jako např. zemědělští dělníci, v podstatě zmizely. Odsun tak vyvolal hluboké změny v celém hospodářství. „Prakticky neexistuje žádná sféra života, jejíž poválečný vývoj by odsunem nebyl nějak zasažen,“ doplňuje historik.
Odsunem k totalitě?
Konkrétní dopad vysídlení na změny, které se v české společnosti dále odehrávaly, lze nicméně posoudit jen obtížně. Odstartované demografické změny šly ruku v ruce s poválečným sociálním a politickým experimentováním, které vyústilo komunistickým převratem. Současné dějepisectví si nicméně klade otázku po morálních souvislostech odsunu. „Týká se to zejména působení a trvalosti ‚licencí‘, které společnost udělila státu a politickým stranám, aby v zájmu národnostní očisty obcházely, manipulovaly, zneužívaly či porušovaly zákony. To mohlo ve výsledku vyvolat ve společnosti atmosféru usnadňující cestu ke komunistické totalitě,“ spekuluje nad důsledky Dvořák.
