Znovusjednocení Německa (protože termín sjednocení se používá spíš pro to z roku 1871) je podle historiků jedním z největších přelomů ve světové politice tohoto století a symbolem sbližování. Ale rozhodně nejen to. Velkou roli sehrálo i v procesu evropské integrace. „Jen těžko si lze totiž představit, že by došlo k zahájení rozšiřovacího procesu o bývalé socialistické země střední a východní Evropy, kdyby Německo zůstalo rozdělené,“ uvedl Petr Kaniok z katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Podle něj bylo pro Spolkovou republiku Německo sjednocení s východním sousedem logickým a nezbytným předstupněm souhlasu s potenciálním příchodem zemí jako Polsko či Československo. „Rychlým sjednocením navíc Německo a tehdejší Evropská společenství politicky jasně deklarovala, že o sblížení druhdy znepřátelených bloků mají zájem a že střední a východní Evropa může s „návratem do Evropy“ počítat,“ řekl Kaniok.
Ale to předbíháme. Vždyť už jen samotné říjnové sjednocení bylo výsledkem dlouhého procesu o mnoha dílčích krocích, za jehož počátek je možné považovat pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989. „Lidé na ni skákali, tančili v ulicích a východoněmecká stráž dokonce vzdala jakékoliv pokusy kontrolovat víza a razítkovat cestovní dokumenty, jak se tisíce lidí přelévaly z východu na západ a ze západu na východ,“ píše ve své knize o dějinách moderního Německa Mary Fulbrook.
O několik dnů dříve pronesl tehdejší západoněmecký kancléř Helmut Kohl projev, v němž volal po nutnosti sloučení obou republik a představil zároveň desetibodový plán, který je měl k cíli dovést. Začalo vyjednávání, jehož průběh výrazně ovlivnily první svobodné volby v NDR. Východní Němci dali najevo, že o sjednocení mají zájem, protože v nich 47 procent hlasů získala Aliance pro Německo, a sjednocení se tím výrazně urychlilo. V červenci byla vyhlášena měnová unie, koncem srpna schválila sloučení Lidová sněmovna NDR. „Němci jsou nyní nerozlučně spojeni. Nejprve je to společnou měnou a brzy to bude také opět ve svobodném a sjednoceném státě,“ řekl tehdy v televizním projevu Helmut Kohl.
Jak uvedl, tak se stalo. Byť z toho některé evropské státy nejdříve velkou radost neměly. Francie v čele s prezidentem Miterrandem se bála oslabení svého vlivu v Evropské unii a toho, že by se mohla opakovat situace z doby před druhou světovou válkou. Ještě kategoričtěji se proti sjednocení postavila britská premiérka Margaret Thatcherová. Její postoj se změnil až v květnu 1990 po dublinském summitu, který garantoval neměnnost hranic na řekách Odře a Nise.
Fenomén Ostalgie
Vznik jednotného Německa slavilo v noci ze 2. na 3. listopadu 1990 jen na berlínském náměstí Republiky více než sto tisíc lidí. Ti z bývalé komunistické části země se těšili na to, že se jim bude žít lépe. A stejně jako část Čechů cítili později zklamání, že se závratné zlepšení životní úrovně nekonalo. Tak vznikl fenomén s názvem ostalgie, vzpomínání na starou dobrou NDR, který se projevuje v názorech lidí, literatuře, filmu nebo třeba jen v tom, že se lidé rádi vracejí k tehdejším typickým výrobkům, jako byl například trabant.
