Jako kluk chodil Peter Demetz na gymnázium, které sídlilo v dnešní budově Janáčkovy akademie múzických umění naproti Ústavnímu soudu. Dodnes vzpomíná na kino Orania v Bratislavské ulici, kam ho uvaděčky pouštěly, i když mu ještě nebylo 16 let. Dnes už v Brně dávno nežije, jezdí jen na krátké návštěvy. V roce 1948 emigroval do Německa, kde chvíli pracoval jako redaktor rádia Svobodná Evropa, ale ani tam dlouho nepobyl.
„Na novinářskou kariéru jsem nepomýšlel, chtěl jsem studovat,“ říká ve svých 88 letech literární vědec a germanista a emeritní profesor Yaleovy univerzity. Koncem listopadu se do moravské metropole na chvíli vrátil, neboť byl hlavní hvězdou cyklu přednášek k dvacetiletému výročí Rakouské knihovny.
Cítíte nějakou nostalgii, když do Brna přijedete?
Ani ne, jezdím sem docela často. Město se hodně změnilo a já se po něm pohybuji spíš instinktivně. Jména ulic už neznám, ale vím, kdy kam zahnout, abych přišel tam, kam potřebuji. Rád chodím po místech starých biografů, chystám o nich totiž vzpomínkový článek.
Zažil jste druhou světovou válku, v roce 1948 jste uprchl do Německa. Měl jste tam tehdy nachystáno nějaké zázemí?
Vůbec. Když člověk překročil hranice, tak ho nejdřív německá policie předala Američanům k výslechu, a pak nám dali jízdenku do Mnichova do uprchlického lágru. Já jsem seděl v lágru pro děti, jejichž rodiče zemřeli za války na otrockou práci v Říši a které tam připravovali k adopci do Ameriky a Austrálie. Americké organizace pro ně zřídily školu, kde jsem učil angličtinu a působil jako zástupce ředitele. Jednoho dne se tam objevil pán, kterého vyslali z rádia, aby sondoval, jestli by se jim někdo nehodil. Já jsem řekl, co jsem vystudoval, a za měsíc přišla zpráva, že jsem najat.
Sháněli se tehdy spolupracovníci Svobodné Evropy lehce?
Vůbec ne. Emigrantů nebylo zase tolik. Spolupracovníci se museli vybrat z rezervoáru vzdělaných nebo šikovných exulantů, kteří měli zkušenost s psaním. Hledali se hlavně po lágrech, kde se našlo i několik bývalých novinářů. Já jsem v rádiu pracoval jako kulturní redaktor, dělal jsem každodenní vysílání a komentáře.
Bral jste tu práci jako pomoc lidem doma?
Pomoc? V tomto ohledu jsem si iluze nedělal. Věděli jsme, že nás téměř nikdo neslyší, protože komunisté vysílání blokovali. Ale říkali jsme si, že musíme pokračovat. Líbilo se mi, že prací naplno vyjadřuji, že jsem proti komunismu. To jsem doma nemohl.
Nelákalo vás později u novinařiny zůstat?
Ne, já jsem se vždycky cítil být vědcem. Mě bavilo psaní, ale ne do novin, chtěl jsem studovat. I proto jsem se při první příležitosti z Německa vystěhoval do Ameriky, abych tam dál studoval.
Původně jste se ovšem chtěl dostat na univerzitu do Anglie. Jak to, že jste nakonec skončil ve Spojených státech?
Šel jsem na britský konzulát ucházet se o místo a tam mi řekli, že potřebují jen kuchaře a zedníky. K tomu jsem neměl kvalifikaci, a když se pán podíval na moje svaly, tak řekl, že to vůbec nepřipadá v úvahu (směje se). Tak jsme šli na americký konzulát, kde už jsme víza dostali. Nejdřív jsem studoval na Kolumbijské univerzitě a pak jsem zažádal o přijetí u Reného Wellka. Ten viděl, že jsem z Prahy stejně jako on, a tak mě přijal. U něj jsem napsal disertaci a už jsem zůstal na Yaleu.
Jako pedagog máte zkušenosti z mnoha českých i zahraničních univerzit. Liší se přístup studentů?
To se těžko popisuje, nesmí se generalizovat. Posluchači na Yaleu bývali vybranější. Přijímací komitét bral ohled i na to, jestli už na škole nějaký praotec uchazeče studoval třeba v 19. století. Dnes už to vůbec neplatí. Zohledňuje se jen nadání, zda se zkrátka uchazeč jeví být zajímavým. A přijímá se bez ohledu na finanční zázemí rodiny. Američtí studenti obecně pracují jinak, jsou pečlivější a od kantorů čekají víc. I já, když jsem v Česku učil, jsem to dělal podle amerického systému. Poprvé to bylo dost deprimující. Studenti si vždycky mysleli, že učitel zná pravdu a řekne ji jako evangelium. Vykládal jsem si to jako dozvuky totality, během let se to naštěstí změnilo. Profesorská dogmatika už se neočekává.
Jste literární vědec, který se na cestách setkává s různými literaturami. Má ta česká v zahraničí nějaký zvuk? Nespojují si ji lidé jen s Karlem Čapkem a Milanem Kunderou?
Existuje i ohlas na současnou českou literaturu, byť se kvůli ekonomické situaci překládá méně. Škvorecký je, tuším, přeložený celý, málo, ale přece se překládá i Viewegh. Jeho věci jsou diferencované. Například Báječná léta pod psa jsou skutečně dobrý román. Napsal ale i takové, které člověk po přečtení odloží a už o nich nepřemýšlí. To je, zdá se mi, případ Románu pro muže.