Při rozhovorech odborníků i laiků o českých médiích příliš pochvalných slov nepadá. Moc jich nenašel ani Karel Hvížďala, který přednášel studentům Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity o tom, co česká média nejvíc ohrožuje. Ví, o čem mluví. Začínal jako redaktor Mladého světa, v exilu spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa, Deutsche Welle nebo BBC. Po návratu do České republiky pak působil jako šéfreportér deníku MF DNES, byl také předsedou představenstva jeho vydavatelství a později vedl časopis Týden.
Najdete na současné žurnalistice nějaká pozitiva?
Ta já moc nevidím. Víc než kde jinde u nás totiž ve zpravodajství rozhoduje rychlost. Vnímám to jako negativum, protože kvalita obsahu se tak snižuje. Jistě, rychlost je součástí zpravodajství, ale nikde není tak dominantní a nepůsobí tolik jakožto zkreslující faktor jako u nás.
Takže česká média neplní roli hlídacích psů?
Takový pes by musel mít mnohem pevnější ohrádku. V okamžiku, kdy není vykolíkovaná schopnými rešeršisty a editory, tak se do novin lehce vloudí nastrčené materiály od politické konkurence a PR agentur. A pak vznikají dezinformační kampaně.
Je problém českých médií, že příliš ochotně a bez filtrování přebírají informace od PR agentur?
Přesně. V tom právě spočívá kouzlo oné ohrádky. Tuzemským médiím chybí, nejsou na ni peníze. A v okamžiku, kdy redakce nemá dost možností, jak si informaci ověřit, tak snadno naletí.
Co ještě ohrožuje česká média? Napadá mě nízká úroveň profesionality redakcí a redaktorů, podřízenost zájmům vydavatele nebo napojení na politiku.
Co je profesionalita? To je dodržování řemeslných pravidel. V okamžiku, kdy je redakce malá nebo silně poddimenzovaná, tak už něco takového není možné. Napojení redakce na majitele jako problém nevnímám. Nesejde na tom, zda je vydavatel Němec či Maďar. Horší je, že majitelé-cizinci reagují na mediální krizi, která panuje u nich doma, i u nás, kde třeba tak velká není, a pak dojde k tomu, že se tady šetří zbytečně. Peníze se poté přesouvají k matce oné společnosti do zahraničí a české vedení vydavatelství a redakce se takovým tlakům neumí bránit. Nejsou na to zvyklé.
Takže u nás není potřeba tolik šetřit?
To platilo u předminulé mediální krize v letech 2001 až 2003. Při poslední krizi, která kopírovala tu hospodářskou, už se šetřilo oprávněně. Příjmy z inzerce se snížily o třicet či třicet pět procent. Na tak velký zásah do rozpočtu se musí reagovat.
A co politické tlaky?
Těm čelí média pořád. Pánové jako Dalík v ODS nebo Tvrdík v ČSSD kolem voleb často volali všem šéfredaktorům a chovali se velmi nevybíravě. Vyhrožovali tím, že až jejich strana vyhraje volby, tak s novinami či jejich stanicí zatočí. Pokud je vydavatel dost silný, tak by šéfredaktora měl podržet, aby šly podobné výhrůžky zcela mimo něj. U nás ovšem platí, že jsme pořád ještě vystrašení, tlaky mají často účinek a šéfredaktoři podlehnou. Taky mají špatně nastavené smlouvy: jsou příliš závislé na ekonomickém úspěchu, méně na kvalitě a šéfredaktoři mají chabé odstupné, takže se bojí dostávat do sporů.
Takže na postech šéfredaktorů českých novin a časopisů nesedí dost silné osobnosti?
Tak se to úplně nedá brát. Většina šéfredaktorů na Západě měla donedávna takovou smlouvu a plat, že jejich příjmy byly srovnatelné s ministry. Když dostali při svém odchodu odstupné, tak z něj mohli do smrti žít. To je pro provoz redakce zásadní. Navíc často pocházeli ze starých měšťanských rodin, a proto byli nezávislí už z podstaty.
O tom všem se bavíme v době, kdy novinám dlouhodobě klesá náklad. Dosáhl už dna?
Myslím, že ne. Ostatně i všichni vydavatelé a šéfredaktoři jsou z toho nervózní. Změn je mnoho a pořád nekončí. Nikdo si například nedovede představit, co s novinami udělá nástup hybridních televizí. Spousta opatření, jichž jsme svědky, se dělá v křeči. Nikdo neví, co bude za dva roky, jestli nepřijde další vlna hospodářské krize. Dobrým příkladem je konec bývalého ředitele Petra Dvořáka v televizi Nova. Ráno přišel do práce a už ho ani nepustili do kanceláře. Takové chování bylo ještě před několika lety absolutně vyloučené.
Jedním ze způsobů, jak se vedoucí deníků snaží zpomalit pokles nákladu, je bulvarizace novin.
Nemluvil bych přímo o bulvarizaci. Noviny se snaží pohybovat někde mezi bulvárními a seriózními. Způsob, jakým se dnes u nás dělají, je na můj vkus ale příliš snadný, proto tomu říkám popnoviny. Zdá se mi, že by se mix obou možností mohl dělat kultivovaněji.
Místo toho se ale zdá, že snaha zalíbit se co nejširšímu spektru čtenářů bude pokračovat. Souhlasíte?
V zemích, kde se pracuje s většími čísly prodejnosti, si dovedu představit brzkou proměnu kvalitativně směrem nahoru. Náklad se sníží ze 300 tisíc na 100 tisíc, noviny budou analytičtější, komentativnější, esejističtější a přestanou soutěžit ve zpravodajství s elektronickými médii, protože tuto soutěž už dávno prohrály. Tím, že se obsah zúží, se lépe vyprofiluje cílová skupina, čili se může zdražit inzerce a ztráta se tak minimálně částečně vyrovná. U nás si takovým postupem jistý nejsem.
