Konflikt s Papuánci pomohla zažehnat hra na flétnu

Moře, písek, hotel a křesla s bílými ručníky. Pro jedny součást ideální dovolené, pro Alenu Žákovskou z Ústavu experimentální biologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity spíš ztráta času. Ona sama je zvyklá trávit léto mnohem aktivněji. Koncem srpna se vrátila z cest po severní Evropě. Spolu s partnerem a pětiletým synem při cestě za polární kruh navštívila skandinávské země a poloostrov Kola v Rusku. „Letos jsme jeli jenom po Evropě, protože jsme s sebou měli pětiletého syna. Zajímalo nás Laponsko, místa, kde žijí Sámové, zřejmě poslední přírodní národ v Evropě,“ zdůvodňuje Žákovská. „Stejně jako před stovkami let je pro část tohoto etnika jejich život stále svázán s chovem sobů, a jejich zvyky se tak nemění.“

Ten tón, jako by nešlo o nic výjimečného, je u ní na místě. Za sebou má totiž mnohem náročnější cesty do vzdálenějších míst. Společně s dalším známým založili před deseti lety občanské sdružení Horizont. „Nejsme žádní odborníci a nejde o výzkum, baví nás navštěvovat geograficky izolovaná etnika a dokumentovat jejich život. Víme, že je to často poslední příležitost vidět je tak, jak žili, než je vliv civilizace změní,“ vysvětluje žena, která takto navštívila třeba Borneo, Brazílii, Malajsii, Kongo, Ugandu a hned čtyřikrát byla v Nové Guineji. Ta ji dodnes nejvíc fascinuje a ráda by se tam vypravila znovu.

Proč? „Jedná se o nejdostupnější kulturu, která je ještě na úrovni doby staré několik tisíc let,“ poukazuje Žákovská a dává srovnání. „Kdybychom chtěli jet za indiány do Jižní Ameriky, museli bychom mít spoustu povolení a náklady by se počítaly na statisíce. A to není vůbec jisté, že bychom se tam dostali.“ Náklady na cestu do Guiney se podle ní pohybují v řádech desetitisíců, ale s přístupem do oblasti nejsou problémy. „Stačí jít jen tři kilometry pěšky od malého letiště a jste mezi lidmi, které chcete poznat. A stačí pochodovat 180 kilometrů a  ocitnete se ve zcela jiném světě.“
Ten svět přirovnává specialistka na fyziologii živočichů a imunologii ke konci doby kamenné. Lidé v něm neplatí penězi, ale věci směňují za jiné. Muži nosí ozdobné rourky na penisech, ženy zase sukně z trávy. Není to lákadlo na turisty, oni tak opravdu žijí. A když mezi ně přijdou dva běloši, protože Žákovská většinou cestuje jen se svým druhem, jsou pro tamější obyvatele ohromnou atrakcí. „Stejně jako my se užasle koukáme, jak žijí a co dělají, tak si oni prohlížejí nás. Ale snad i  proto, že vidí, že jdeme jen dva s velkými batohy a v určitém smyslu máme větší nouzi než oni, neublíží nám.“

O tom, že by bylo takové cestování bezpečné, se ovšem mluvit nedá. Když navštívila Guineu poprvé, dostala se do nejnebezpečnějších míst, kde žijí stromoví lidé, kteří výpravě ukradli spoustu věcí včetně peněz a  letenek. „Oni moc dobře věděli, že v jejich světě jsme bezbranní, a  dělali si s námi, co chtěli. Museli jsme je dlouho a opatrně přemlouvat, aby nám část věcí vrátili,“ vzpomíná na nepříjemné chvíle Žákovská.

Co pomohlo? Třeba zahrát jim na flétnu. „Člověk se musí chovat tak, aby předcházel případným problémům. Oni zazpívají, my zazpíváme, je to taková hra, která nás spojuje,“ říká a dodává, že pomáhá i fakt, že u  sebe nenosí zbraně a umí pár slov indonésky.

Ještě drsnější byla ovšem cesta do Konga, země trápené občanskou válkou. Stejně jako na předcházejících expedicích, tak i na této vznikl z  filmové dokumentace film, který později získal cenu na Mezinárodním festivalu outdoorových filmů. Vrátit se do Konga už ovšem pedagožku přírodovědecké fakulty neláká. „Není proč tam jezdit, něco jsme viděli a zažili, ale není důvod se kvůli tomu příště nechat zastřelit,“ říká Žákovská, která má pro příští rok úplně jiný cíl. „Rádi bychom do pralesů Amazonie za legendárními Yanomany. I proto jsme letos šetřili a  vydali se jenom po Evropě.“