Kdysi se plánovalo, že na jejím místě bude staveniště podzemní dráhy. A třeba za 2. světové války se musela jedna její část nuceně změnit na zahradu zeleninovou. Botanická zahrada u přírodovědecké fakulty zkrátka zažila mnohé. Aby ne, když patří k nejstarším částem Masarykovy univerzity. V tomto roce uplyne 90 let od jejího založení.
Zelenější kus univerzity byste hledali jen stěží, botanická zahrada, kterou lemují tři důležité brněnské ulice Veveří, Kotlářská a Kounicova, je její neodmyslitelnou součástí. Celá desetiletí už slouží studentům, kteří se na ní učí zákonitosti světa rostlin, a hlavně v posledních letech i veřejnosti. Lidé sem chodí obdivovat stromy, keře a květiny, které jsou v tuzemsku původní, i ty cizokrajné, navštěvují pravidelné výstavy nebo si chodí jen tak pro radu.
Stavěna však byla zahrada hlavně kvůli studentům. Vznikala společně s botanickým ústavem přírodovědecké fakulty, přičemž o její rozvoj se mimořádně zasloužil profesor Josef Podpěra. „Než se v budovách zabydleli přírodovědci, byl na Kotlářské chudobinec. V místech, kde dnes rostou vzácné rostliny, se pěstovala obyčejná zelenina,“ přibližuje historii zahrady její vedoucí Marie Tupá. Ví, o čem mluví, sama už na místě pracuje 43 let.
S lokalitou na Kotlářské měli ovšem zakladatelé od začátku problém: mohla by být větší. „Původně se zahrada stavěla jen jako provizorní, počítalo se s tím, že se přestěhuje na Kraví horu, kde měla mít univerzita velký kampus. Jinou variantou bylo vybudovat ji v sousedství zoologické zahrady na Mniší hoře v Bystrci,“ popisuje. Hlasitěji či potichu se mluvilo ještě o dalších návrzích, zahrada však hlavně z finančních důvodů zůstala na svém místě dodnes.
Morava i Japonsko kousek od sebe
Z 20. let minulého století přetrvalo i členění zahrady, která byla od začátku budována jako soustava rostlinných formací, přičemž zvláštní důraz kladl už Podpěra na moravskou květenu. Kolem budov fakulty se najdou rostliny evropských vysokohoří, teplomilná nelesní vegetace Pavlovských vrchů nebo rostliny evropských rašelinišť. Hned vedle nich se nachází systém rostlin roztříděný podle čeledí, který slouží hlavně studentům. K vidění jsou však i zahraniční zástupci – například z Číny a Japonska, Ameriky či Kavkazu a Himálaje.
Rostliny se do zahrady dostávaly různými cestami. Některé přivezl z cest profesor Podpěra, jiné přinášeli studenti. Pozitivní roli od začátku sehrávala také vzájemná pomoc botanických zahrad z celého světa, která fungovala už v době, kdy ještě nebylo možné komunikovat přes internet a cestovalo se mnohem komplikovaněji.
„Každá zahrada sbírá semena, která se přes zimu čistí a udělá se jejich seznam, takzvaný index seminum. Ten se rozešle ostatním zahradám a každá si může říct, o která semena má zájem,“ líčí Marie Tupá, jejíž pracoviště dnes takto spolupracuje s asi třemi stovkami jiných. „Z Asie bereme například rostliny do skleníku, tropické rostliny a kapradiny z Jižní Ameriky a z Austrálie stromovité kapradiny.“
Symbolická viktorie
Jednou ze zmíněných cest se do Brna dostala i semena viktorie královské, leknínu, který kvete vždy jen dva dny po sobě a během let se stal symbolem botanické zahrady. „Skleníky jsme zpřístupnili návštěvníkům až po poslední rekonstrukci, dříve to z technických důvodů nebylo možné. Výjimkou byly jen dny, kdy kvetla viktorie. Byla to velká událost, která se hlásila dokonce jako zpráva v rozhlase,“ říká Marie Tupá.
I s pěstováním pozoruhodného leknínu se však muselo za války přestat. Tehdy zahrada fungovala jen v omezeném režimu – okolí budov poničilo bombardování, jedna z bomb dopadla i přímo do zahrady. „Také proto odhadujeme, že většina stromů, které v zahradě máme, se vysazovala až v 50. letech,“ podotýká vedoucí pracoviště.
O co větší péče mu byla věnovaná za první republiky, o to menší se dočkalo v 70. nebo 80. letech. „Ta byla obdobím stagnace. Možná i proto, že se v sousedství uvažovalo o stavění podzemní dráhy. K opravám zahrady se přistoupilo, až když z plánů sešlo,“ vzpomíná Tupá, podle níž dnes zahrada vzkvétá nejen na jaře. Je po rekonstrukci, skleníky se stavěly mezi lety 1995 a 1997. A návštěvníci to oceňují. Míří sem školy i jednotlivci.
„Často se ptají, jak se starat o domácí květiny, a někteří nás prosí i o řízky rostlin. Když to jde, tak vyhovíme,“ říká s úsměvem vedoucí pracoviště, ve kterém se organizují třeba výstavy masožravých rostlin nebo citrusů. A letos jedna přibude. Na podzim se na děkanátě fakulty chystá výstava o historii botanické zahrady. Ta je mimochodem podstatná i pro řadu studentů, kteří rostliny využívají pro psaní bakalářských a diplomových prací. A Tupou to těší. „Jsme za to rádi, vždyť jim by měla sloužit především.“