Češi jsou prý tolerantní národ. Když však dojde na diskuse o homosexualitě, jde podle Alžběty Možíšové, jedné z pořadatelek květnového Queer univerzitního týdne, o toleranci s podmínkou.
„Společnost jako by říkala: Nevadíte mi, ale moc se s tím neukazujte a hlavně nechtějte žádná práva,“ má dojem doktorandka z fakulty sociálních studií, která sama do skupiny lidí s menšinovou sexuální orientací patří a tématu se věnuje i ve své vědecké práci.
Celý týden v polovině května si ona a její kolegové z Queer platformy Masarykovy univerzity povídali na různých akcích s kolemjdoucími o problematice coming outu, tedy veřejném přihlášení se k homosexuální či bisexuální orientaci nebo transgender identitě. Kdokoliv si mohl na stáncích vzít také brožuru coming outových příběhů, které spolek několik týdnů sbíral prostřednictvím svého webu.
Sešlo se jich nakonec šestnáct. „Některé texty jsou velmi pozitivní, téměř happyendové, jiné komplikovanější. Přesně v tom spočívá diverzita, na kterou jsme chtěli poukázat,“ uvádí Možíšová, která svůj osobní příběh řadí mezi ty šťastnější.
„Moji rodiče tu zprávu přijali hrozně dobře. Tušila jsem, že u nich by to neměl být problém, ale přesto jsem cítila strašnou nervozitu. V tom momentu je to hrozná tíha,“ popisuje svoje pocity doktorandka.
Vyrostla v Přerově, kde nejenže nikdy na žádného gaye nebo lesbu nenarazila, ale v době, kdy chodila na střední školu, se o možnosti být někým jiným než heterosexuálem nikdy ani nemluvilo. „Zpětně mi to přijde šílené. Právě v těchto letech člověk přece nejvíc řeší svoji identitu, a když nemá dost informací, vytváří se tím podhoubí pro homofobní postoje,“ domnívá se Možíšová.
Sama o sobě si udělala jasno až na vysoké škole díky lidem, se kterými se setkávala, i díky studiu sociologie. „Naučilo mě to vyznat se v určitých fenoménech, chápat je. Do jisté doby mě vůbec nenapadlo, že jsem lesba. Tím, jak je společnost nastavená a norma je heterosexualita, člověku pro takové myšlení chybí mentální vzorec.“
Dnešní náctiletí, kteří postupně objevují svoji sexuální orientaci, mají podle Možíšové situaci jednodušší. Například ve svém školním kolektivu nebo mezi kamarády, kde se cítí bezpečně, o ní dokážou normálně mluvit. Jejich okolí už zprávu umí akceptovat. „Něco takového jsme si my nedovedli představit. Jiná věc však je, že třeba rodičům se s tím už nesvěří,“ líčí socioložka, která se v hnutí lidí s menšinovou sexuální orientací angažuje svojí odbornou prací i tím, co dělá ve volném čase.
Spolupořádala mimo jiné obě brněnské Parade, festival, jehož cílem je prosazovat tolerantní občanskou společnost. Festival však vyvolává rozporuplné ohlasy. „Osobně si nemyslím, že by taková akce na gaye a lesby vrhala špatné světlo. Souhlasím ale s tím, že by měla mít svůj program, věnovat se nějakému problému, a nebýt jenom příležitostí k pobavení,“ domnívá se Možíšová, která si jako téma své dizertace vybrala domácí násilí v lesbických vztazích. V minulosti se však jako členka neziskové organizace Nesehnutí podílela i na anketě o nejvíce sexistickou reklamu s názvem Sexistické prasátečko.
