Jak dosáhnout energetické bezpečnosti

Evropská unie není v otázce energetiky zdaleka jednotná. Rakousko a Německo vystupující proti jaderné energetice, Francie a Velká Británie ale mají zájem na jejím rozvoji.Stabilní dodávka energie či surovin v dostatečném množství, za přijatelnou cenu a s přijatelnými environmentálními dopady. Tak se popisuje termín energetická bezpečnost. Za širokou definicí se skrývá řada konkrétních témat, jako je závislost západních zemí na blízkovýchodní ropě, bouřlivá debata o rozvoji břidličného plynu nebo v Česku aktuální dostavba jaderné elektrárny Temelín. Energetická bezpečnost je velké téma jak pro Evropskou unii, tak pro Spojené státy. Každý z těchto celků však k problematice přistupuje trochu jinak.

Rozdíly v přístupech USA a Evropské unie byly tématem mezinárodní letní školy Atlantic and Continental Approaches to Energy Security, jejíž druhý ročník pořádala v srpnu katedra mezinárodních vztahů a evropských studií v v Telči. Pozici USA zde prezentoval John Banks z Brookings Institution ve Washingtonu D.C. a evropský pohled zprostředkoval Arunas Molis z NATO Energy Security Center of Excellence v Litevském Vilniusu.

EU i USA jsou uniemi, jejichž veřejné politiky se v mnohém liší, energetiku nevyjímaje. „Evropa je v jiné situaci. Čelí jiným výzvám, ale obecně největší rozdíl je v koordinaci postupu,“ řekl k tématu Arunas Molis. Rozdílné zájmy evropských zemí v energetice jsou navíc patrné nejen mezi tzv. starými a novými členskými zeměmi.

i

V případě společného trhu s energiemi mohou být některé nové členské země zajedno s těmi starými a společný trh prosazovat, na druhé straně se někteří noví členové mohou obávat konkurence a společnému trhu se bránit. „Jsou zde také rozdíly mezi starými členskými státy. Na jedné straně máme Rakousko a Německo vystupující proti jaderné energetice, na straně druhé Francii a Velká Británii, které mají zájem na jejím rozvoji,“ ilustruje Molis nejednotnost EU.

Ačkoli se může zdát, že Spojené státy jsou na tom lépe, protože se jedná o jednu zemi, realita může být poněkud jiná. John Banks k tomu říká: „Spojené státy nemají žádnou celkovou zastřešující strategii. Spíš se jedná o kombinaci politik jednotlivých států. Některé státy zastávají vyhraněnější politiku než federální vláda. Třeba Kalifornie hodně tvrdě prosazuje obnovitelné zdroje.“

i

V posledních letech také Spojené státy zažily, co se zdrojů energie týče, zásadní obrat. „Situace, kdy jsme měli zdrojů nedostatek a množství ropy a plynu klesalo, se změnila a nyní jich máme nadbytek. To je situace, kterou nikde v Evropě nenajdeme,“ doplňuje Banks.

Ačkoli však EU a USA čelí jiným výzvám, jedno je spojuje – větší efektivity a stability by dosáhly formulováním jednotné energetické politiky. „V Evropě je největším problémem právě vzájemná koordinace,“ pojmenovává zásadní překážku Molis. S pozitivními přínosy koordinovaného postupu souhlasí i Banks: „V posledních dvou letech jsme provedli výzkum, v rámci něhož jsme mluvili s mnoha aktéry na poli energetiky – mimo jiné se zástupci energetických společností, federální vlády i vlád jednotlivých států, reprezentanty sektoru služeb nebo finančních institucí. Jedním z hlavních výstupů výzkumu bylo, že společná federální energetická politika by pomohla celý sektor stabilizovat a trhu a investicím by poskytla potřebnou jistotu.“

Experti se shodují, že koordinace by byla prospěšná i na mezinárodní úrovni, nejen v rámci unií. „Nejjednodušší by bylo spolupracovat na praktických aspektech energetiky. Například v otázkách rozvoje břidličného plynu. Je zde také snaha rozvíjet tzv. vnější dimenzi evropské energetické politiky, což jsou vztahy s relevantními partnery – Ruskem, kavkazskými zeměmi, zeměmi Blízkého východu, Afriky a také s Čínou a Indií. S těmito partnery nejsou ale jednání vždy jednoduchá,“ uzavírá Arunas Molis.

Autor textu Martin Jirušek působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS. Text připravil ve spolupráci s Adélou Denkovou z portálu EurActiv.cz.