Příběh, jemuž se nechce věřit, a přece je to pravda. Příběh, který je jako z filmu a možná si o zfilmování říká, ale zatím podle něj vznikla jenom kniha. Jmenuje se Krvavé jahody a přibližuje životní osud Věry Sosnarové, ženy, kterou v jejich 14 letech odvlekli do sovětského gulagu.
Čtvrtek 13 hodin, zápočtový týden, kdy už se do školy chodí jen proto, aby si člověk odbyl povinnosti. Na zábavu není čas. Ale Věra Sosnarová nepřijela na pedagogickou fakultu povídat o pozitivních věcech. Dnes už důchodkyně je ročník narození 1931, před pár dny oslavila 83. narozeniny. To, jak moc je slavila, studentům neřekla, ale co z jejího vyprávění vyplynulo určitě, je fakt, že je vděčná za každý rok, který slavit může.
Není divu, posuďte sami. Sosnarová pochází z brněnské části Slatina, narodila se ruské matce a českému otci, který za války působil jako legionář v Rusku, kde také potkal svoji budoucí ženu. Opustil ji ale, když byly Sosnarové čtyři roky.
A to byl jen začátek velesložitého života. „Neměli jsme peníze a otcova sestra nám vzala i dům. Všechny ty věci, které jsem do té doby zažila, mi ale asi pomohly překonat hrůzy, které přišly potom. Řada lidí zemřela už při cestě na Sibiř,“ líčila studentům nejen sociální pedagogiky Sosnarová. Zatímco pro většinu Čechoslováků byl konec druhé světové války důvodem k ohromné radosti, pro ni, její sestru i matku to byl začátek nejtěžší životní etapy.
Po válce si pro ně přišli sovětští vojáci a domů už se nikdy nedostaly. Následovala vysilující cesta na Sibiř a ještě náročnější léta v pracovních táborech. Z Brna do Mikulova musely s ostatními zajatci pěšky, do Budapešti, kde už Rusové soustředili tisíce vězňů na zdejším stadionu, jely v dobytčích vagonech vlakem.
„Za celou dobu nám nikdo neřekl, kam jedeme. Matka ještě rusky uměla, tak se zkusila zeptat, ale jen ji okřikli. Brali nás za zrádce,“ popsala Sosnarová, z jejíchž slov vyplynulo, že Rusové vězňům vyčítali to, že se na začátku války nebránili ovládnutí nacisty a vzniku protektorátu. „Vyčítali nám, že jsme nacistům otevřeli vrata. Ale kdybychom to neudělali, nepřežili bychom.“
Na Sibiř dorazil vlak s vězni 11. září 1945. Ví to přesně, v oblasti už bylo po kotníky sněhu. A dodnes si pamatuje také to, že ji po cestě vojáci poprvé znásilnili.
Sibiřská realita
První dvě zimy panovalo v oblasti počasí snad ještě krutější, než jaké by si Evropan představoval. „Nebyla ani voda, v hrncích jsme roztápěli sníh,“ zmínila Sosnarová jeden z dlouhé řady problémů, s nimiž ona i další vězni bojovali. Venku bylo 40 stupňů pod nulou, trpěli nedostatkem jídla a na sobě měli jen hadrové oblečení z jutových pytlů.
Asi týden nechali dozorci vězně zvyknout si na prostředí a pak je vyhnali pracovat do lesa. K psychickému vyčerpání a ohrožení zimou se tak přidalo nebezpečí útoku hladových vlků a dalších zvířat. Kvůli nulové hygieně se navíc do zajatců pustily i vši.
Když už se zdálo, že příběh staré ženy nemůže být těžší, popsala snad nejhorší chvíle ve vězení. Přišla v něm totiž o matku, a to způsobem, jaký nechce nikdo zažít. Když se Sosnarová ponořila do tohoto vyprávění, začaly padat slzy z očí nejen jí, ale i studentům v posluchárně.
Matka nebyla od začátku zajetí v dobrém psychickém stavu. Jak vážný byl skutečně, se ale ukázalo až příliš pozdě. Jednou v noci obě dcery probudila tím, že na ně zaútočila sekerou. Obě dívky utekly, ale duševně nemocná žena pokračovala dál. Ráno ji dcery našly za jedním z vězeňských domků v kaluži krve.
„Bachaři ji zastřelili. Jen se nás přišli zeptat, jestli ji chceme pochovat,“ dodala s pláčem Sosnarová, která přežila epidemii tyfu i dva incidenty, při kterých skoro přišla o jednu i druhou ruku. Poprvé ji bachař zmlátil tak, že jí z ruky trčela kost. Po improvizované operaci bez jakéhokoliv umrtvení a šití obyčejnou nití má dodnes hlubokou jizvu. Na druhé ruce jí pak chybí ukazováček.
Za léta, kdy svůj příběh přibližuje, odpovídala nesčetněkrát na otázku, proč se nepokusila utéct. Bere ji jako naivní. V místech, kde byly všude kolem bažiny, vlci nebo bachaři, prostě nebylo kam. „Že bych utekla, mě v životě nenapadlo. Jen jsem pořád prosila Boha, aby nás z toho pekla dostal,“ řekla dnes 83letá seniorka.
Nepředstavitelné utrpení Věry Sosnarové definitivně skončilo po dvaceti letech díky spolupráci československých a sovětských zemědělských družstev. Na jeden z dopisů, ve kterém žena prosila o návrat do vlasti, zareagovali družstevníci z Nového Šaldorfu, kteří se vyslovili pro to, že oběma sestrám pomohou. Po dvouletém vyřizování všemožných dokumentů, což zahrnovalo i nutnost podepsat slib, že o tom, co obě sestry zažily a vytrpěly, nebudou mluvit, se zpět domů vrátily v roce 1965.
