Už příští rok v létě by měly začít platit změny, které přinese dlouho připravovaná, několikrát odkládaná a měněná novela zákona o vysokých školách. Co v ní nakonec zůstalo a jak se v měnícím se prostředí mění i Masarykova univerzita, vysvětluje její rektor Mikuláš Bek. „Měli bychom se pokusit v žebříčcích posunout z šesté stovky světových univerzit do páté,“ dodává k plánům.
Nakolik je připravovaná novela zákona o vysokých školách slibovanou reformou?
Ona to vlastně není žádná reforma. Ambice na reformu celého systému byla v průběhu posledních čtyř let opuštěna a ministr Chládek se pragmaticky rozhodl vyřešit jen jednu nejnápadnější dysfunkci současného systému, a sice systém akreditací. Zbytek jsou víceméně technické změny nebo kosmetické posuny v kompetencích.
Preferoval byste, aby v blízké budoucnosti došlo ještě k dalším změnám?
Myslím si, že v horizontu několika let bude nezbytný větší zásah do celého systému, protože byla například opuštěna či odložena zcela zásadní otázka diverzifikace vysokoškolského systému. Právě tam je podle mě skryta další velká dysfunkce, i když zatím možná není tak nápadná.
V čem je problém?
Většina veřejných vysokých škol, které vznikly po roce 1990, kopírovala z hlediska struktury studijních programů buďto model, který byl vytvořen tradičními univerzitami, jako je Masarykovy univerzita nebo Univerzita Karlova, nebo technicky zaměřených škol, jako je ČVUT a VUT. Všechny vysoké školy se tedy snaží dělat totéž. Takže když se nedávno na misi do Indie pořádané tamější ambasádou prezentovaly české vysoké školy, vypadalo to, že nejméně 16 z nich je výzkumně zaměřených s ambicemi být srovnatelné na světové úrovni. A to prostě v desetimilionové zemi není možné. Potřebujeme, aby tu vznikl sektor bakalářských profesních programů, a ne aby všichni nabízeli kompletní bakalářské, magisterské a doktorské programy. To není efektivní. Stát bude muset dřív nebo později do systému zasáhnout a diverzifikaci provést nejen pomocí ekonomických, ale i dalších legislativních nástrojů.
Školy k tomu samoregulací nedojdou?
Dobrovolně bez politického rozhodnutí o cílech změn do toho nikdo nepůjde.
Pojďme zpět k tomu, co v novele je. V čem spočívá změna systému akreditací?
Místo akreditační komise má vzniknout akreditační úřad, na nějž klademe jako zástupci vysokých škol mnohem vyšší nároky z hlediska procesního, než bylo dosud zvykem. Do jeho fungování se promítnou evropské standardy kvality (The Standards and Guidelines for Quality Assurance in the European Higher Education Area), které stanovují minimální požadavky na systém zajišťování kvality. Trvali jsme například na tom, že by měly mít hodnocené školy právo odmítnout některého člena hodnotícího týmu pro zaujatost nebo že by zásobník hodnotitelů měl být otevřený a hodnotitelé by měli být transparentně navrhováni různými institucemi. Dále by měl mít akreditační úřad povinnost provést hodnocení na místě. Hodnotitelé tedy musí vstoupit do diskuse s těmi, kteří jsou hodnoceni. A další důležitá věc – v rámci úřadu bude zřízena separátní přezkumná komise.
Nebude úřad stejně zahlcený, jako byla komise doposud?
Neměl by být. Novela zákona počítá i s takzvanou institucionální akreditací, která umožní školám při splnění jistých podmínek měnit a utvářet studijní programy na základě vnitřních rozhodovacích procesů. Mělo by tedy dojít k zúžení agendy akreditačního úřadu, protože se bude zabývat menším množství škol a programů. Dosud to bylo skutečně tristní, průměrná doba rozhodování o jedné žádost byla desítky vteřin, což vůbec neposkytovalo dostatečný prostor pro kontrolu kvality.
Úřad tedy bude jen hlídat, že má škola správně nastavený systém hodnocení...
Ve vyhláškách ministerstva školství by měly být v krátké době zveřejněny standardy, jak bude interní systém hodnocení nastavený. Potom se otevře cesta k diskusi na jednotlivých školách jak vše udělat. Budeme muset nastavit vnitřní rozhodovací procesy, de facto to bude znamenat vytvoření jakési obdoby akreditačního úřadu uvnitř univerzity. Vznikne rada, která se bude věnovat kvalitě studia a bude protějškem vědecké radě. Budeme muset univerzitním orgánům rozdělit pravomoci týkající se rozhodování o tom, které studijní programy budou otevřeny a které mají případně zaniknout a tak dále.
Hodně jste se zasazoval o zavedení funkčních míst profesorů. Do novely se to ale nedostalo. Proč tak stojíte o tuto změnu?
Vysoké školství bylo a bude internacionalizovaným oborem. Z Evropy to známe ostatně už ze středověku. Vnitřní struktura univerzit byla tehdy napříč zeměmi velmi podobná, celý systém pracoval se společným jazykem a učitelé se mezi školami pohybovali možná i více, než jsme byli zvyklí v 19. či ještě ve 20. století. Jestliže i dnes chceme docílit toho, aby se české univerzity začlenily do mezinárodního akademického prostředí, není moc rozumné, aby se základní principy zdejšího personálního uspořádání dramaticky lišily od toho, co je běžné ve zbytku světa. Jenže právě v oblasti toho, jak ustavujeme profesory, se od zbytku světa lišíme. Prakticky ve všech významných univerzitních zemích je systém postavený na funkčních místech, tedy na tom, že profesor nebo docent nejsou věčné tituly, ale místa na konkrétní univerzitě.
Profesory v takové případě tedy nejmenuje hlava státu...
A nemůže tak ani dojít ke sporu, kdo má nebo nemá být jmenován, čehož jsme byli nedávno svědky v České republice a což mne jen utvrzuje ve stanovisku, že by bylo lepší se přiblížit mezinárodní praxi. Samozřejmě nějakým civilizovaným způsobem. Není možné provádět dramatické změny ve vnitřní organizaci bez nezbytného konsensu. Systém by musel nabíhat postupně, nemůžou všichni najednou projít výběrovými řízeními. Každopádně výhody by to přineslo velké. Umožnilo by nám to snáze angažovat kapacity ze zahraničí, protože by se pohybovaly ve stejném režimu jako čeští uchazeči. Věřím ale, že i když to v novele teď není, během pár let se ukáže, že současný model bude potřeba změnit.
Na Masarykově univerzitě sílí hlasy kritizující zvyšující se byrokratičnost práce v akademickém prostředí. Co na to odpovídáte?
Bohužel to souvisí spíše s tím, jak se vyvíjí vnější prostředí. Univerzitou protéká mnohem více finančních prostředků než dříve. V posledních letech meziročně výrazně rostl náš rozpočet a také rostly platy akademických i neakademických pracovníků. A tento úspěch má svoji cenu ve složitosti systému financování, který je velmi rozdrobený. Peníze na univerzitu přicházejí z různých zdrojů a každá cesta má jiná pravidla. Navíc stále rostou nároky na transparentnost využívání veřejných peněz.
Kde vidíte příčinu?
Je to bohužel nezamýšlený důsledek volání po větší průhlednosti, který způsobuje až ochromení fungování veřejné sféry. Příkladem je zákon o veřejných zakázkách, který měl ochránit společnost před plýtváním prostředky, ale téměř zabránil tomu, aby se tyto prostředky nějakým způsobem investovaly. Nás se to dotýká při pořizování unikátních přístrojů ze strukturálních fondů. V režimu současného zákona je každý takový nákup velice komplikovaný, stojí univerzitu nesmírné úsilí, platíme právníky, jsme napadáni neúspěšnými uchazeči, nemůžeme se efektivně bránit, pokud jde o čas, a vlastně tedy plýtváme prostředky, i když původní záměr byl ušetřit.
Univerzita se v posledních letech začala zmenšovat co do počtu přijímaných studentů. Je to kontrolovaný proces?
Je takový, na jakém jsme se na univerzitě dohodli. Každoročně jednáme s děkany fakult o tom, jak rozdělíme takzvané limity financovaných studentů, které nám ukládá ministerstvo školství. V minulých letech jsme se dokonce dohodli, že budeme klesat ještě o něco rychleji, protože nám ministerstvo garantovalo, že peněz dostaneme stejně. Na mnoha fakultách se tak podařilo zlepšit poměr studentů na učitele. Dobrým příkladem obratu je ekonomicko-správní fakulta, kde bylo číslo v minulosti už za rozumnými hranicemi, dnes jsme pod 40 studenty na učitele. Rozpočet navíc zůstal zachován či dokonce meziročně mírně roste, takže se vlastně zvýšila částka, která připadá na jednoho studenta.
Masarykova univerzita tedy směřuje k tomu, že bude podstatně menší?
Nikdy nebudeme malá univerzita, ale přes 40 tisíc studentů bylo příliš vysoké číslo. Když se podíváte, kolik studentů mají kvalitní světové univerzity, až na úplné výjimky tam tak vysoký počet studentů nenajdete. Nicméně předpokládám, že pokles se bude zmírňovat a postupně se zastaví. Musíme ale zohlednit i to, jak se bude vyvíjet politika státu.
Z úst politiků dlouho zaznívalo, že vysokoškoláků je už moc. Očekáváte, že by se to mohlo změnit?
Podle čísel, která nedávno ukázalo ministerstvo školství, se zdá, že možná není tak úplně pravda, co se v posledních letech šířilo, a sice že u nás studují dvě třetiny příslušné věkové kategorie. Naposledy nám bylo prezentováno, že po očištění dat o slovenské studenty, je to jen 48 procent. To by znamenalo, že jsme hluboko pod průměrem rozvinutých zemí v rámci OECD a podle mne by to mělo vést ministerstvo k novému zformulování politiky týkající se regulace počtu studentů.
Měl by jejich počet opět začít růst?
Spíš ano. Problém skutečně není v množství, nýbrž ve struktuře vysokoškoláků, jak jsem říkal už v úvodu. Máme příliš mnoho akademických programů a zatím nemáme například vytvořen sektor, který funguje v řadě západních zemí, typu specializovaných technických škol.
Trh si o to neřekne?
Zdá se mi, že v řadě hlav zástupců průmyslu přetrvávají stereotypy z minulosti, které moc neodpovídají dnešní kulturní a demografické situaci. Volání po silném učňovském školství považuji za slepou uličku. Vytlačit lidi z terciálního vzdělávání zpátky do sekundárního je politicky neproveditelné a sám se domnívám, že cesta bude spíš ta, že v určitém sektoru terciálního vzdělávání se budou poskytovat kvalifikace, které se dříve získávaly třeba na střední průmyslové škole.
Masarykova univerzita by ale už růst neměla?
Určitě ne. Měli bychom pomalu, aniž bychom ohrozili ekonomickou stabilitu, mířit k optimálnějšímu poměru studentů na učitele, což je klíčové kritérium a vlastně podmínka pro kvalitní studium. Ve chvíli, kdy máme na některých oborech přes 40 studentů na učitele, je jasné, že interaktivní výuka je minimalizována. To je náš největší problém v oblasti vzdělávání, ale v posledních letech se ho daří korigovat.
Jak do toho zapadá aktuální zavedení cizích jazyků do Testu studijních předpokladů?
Neumím si představit, že by se na univerzitě s ambicí být výzkumnou mohli pohybovat studenti, kteří nestudují v cizích jazycích. Zejména angličtina je dnes primárním komunikačním nástrojem vědy, a to prakticky ve všech oborech. Je proto potřeba dát uchazečům signál, že jazyková kompetence je důležitá. Zatím spíš symbolicky, protože váha oněch pěti otázek, které v testu budou, je poměrně malá, ale předpokládám, že důraz poroste.
Připravuje se nový dlouhodobý záměr univerzity, který stanovuje priority pro následující několikaleté období. Co očekáváte, že v něm bude?
V debatě jsme dospěli k tomu, že nám nezbývá nic jiného než se pokusit v různých žebříčcích posunout z šesté stovky světových univerzit do páté. A to není vůbec lehké, protože se o to snaží samozřejmě všichni ostatní. Je ale zřejmé, jaké parametry za postupem jsou. Je to vědecký výkon, tedy vysoká citovanost a publikování v kvalitních časopisech způsoby, které se promítnou do mezinárodních databází. Dále je to podíl zahraničních studentů a učitelů, který by měl být výrazně vyšší. A je to také poměr studentů a učitelů, který by měl být zase nižší. Jakkoliv jsou žebříčky velkým zjednodušením, nic na plat, používají indikátory, které odrážejí dlouhodobou kvalitu instituce. Soutěž samozřejmě neprobíhá na rovném hřišti, každá anglosaská univerzita má výhodu mateřského jazyka, ale tak to prostě je. Neumím si ani moc představit jiné cíle, které by si mohla nějaká ambiciózní univerzita stanovit. Teď jen musíme najít nástroje pro jejich dosažení a shodnout se na nich.
