Do bohunického kampusu se jezdí na přednášky a semináře nebo pracovat do laboratoří. Zamířit se tam dá ale i z jiného důvodu. Jednotlivé pavilony kampusu obklopuje postupně se rozrůstající sbírka plastik, které vytvořili přední čeští umělci.
Umělecká díla k univerzitám patřila vždycky, jednotlivé školy se však k umění staví různě. Sbírka Masarykovy univerzity se začala vytvářet v 90. letech. Zasloužili se o ni hlavně tehdejší rektor Eduard Schmidt spolu s profesorem lékařské fakulty a bývalým ředitelem Masarykova onkologického ústavu Jiřím Vorlíčkem. „Jednotlivé kusy se k nám nejdříve dostávaly nahodile, nejčastěji ve formě darů. Od roku 1994 se ale začalo systematicky pracovat na tom, aby každá fakulta měla ve svém prostoru vlastní dílo,“ říká historik umění Jiří Kroupa.
Kdo chce sochy v univerzitních prostorách poznat ještě lépe, může se v březnu přihlásit na jednu z komentovaných prohlídek s názvem Neviditelné sochy, které připravila Katedra výtvarné výchovy pedagogické fakulty si spolu se studenty galerijní pedagogiky. "Chceme touto cestou univerzitní sochy popularizovat,“ uvedla jejich organizátorka Alice Stuchlíková.
První sochy bohunické sbírky se v blízkosti fakultní nemocnice objevily ještě v době, kdy kampus ani neexistoval. „Dvě sochy se kupovaly pro anatomický ústav, který stál v celém univerzitním areálu jako první. Obě vytvořil Olbram Zoubek,“ uvádí Kroupa.
Vznikem souboru v kampusu se univerzita přidala k západoevropským a americkým školám, kde je tradice takzvaných sculpture garden o něco starší. „Vlna zájmu o jejich zřizování se zvedla zejména v 60. a 70. letech. Souvisí s tím, že odstartovaly debaty o nutnosti učit dějiny umění více prakticky, ne jen studiem literatury. Proto se začalo vyučovat přímo v muzeích a zakládaly se sbírky a muzea při vysokých školách,“ vysvětluje Kroupa.
Jako příklad sochařských zahrad v zahraničí uvádí univerzitu v německém Augsburgu či ty, které byly zřízeny při univerzitních muzeích v Bochumi a na americké Yaleově univerzitě. Studenti v Princetonu mohli díky galerii při ústavu dějin umění chodit kolem díla Pabla Picassa, který škole svůj výtvor daroval.
Zrcadlo z ocele a kamene
Také Masarykova univerzita dostala některé plastiky darem a některé dokonce vznikly přímo pro ni. Když se pana Kroupy ptám, které jsou jeho nejoblíbenější, zmiňuje především dvě. Ta první je z rukou Aleše Veselého a k vidění je mezi pavilony A12 a A10. Jmenuje se Doteky a distance a do Brna se dostala z Litomyšle, kde byla původně vystavena na veřejných prostranstvích.
„Díky velkému zrcadlu z ocele a kameni, který se před ním jakoby vznáší mezi putujícími oblaky, si člověk uvědomí monumentalitu díla v otevírajícím se prostoru,“ popisuje Kroupa a dodává, že on si u ní vždy vzpomene na Filippa Brunelleschiho, který v renesanční Florencii objasňoval, co je to perspektiva, a přitom v podobném duchu používal vztah reálného předmětu a zrcadlení skutečných oblaků.
Druhým Kroupovým favoritem je bezejmenná socha od Zdeňka Palcra. Ten se převážně živil restaurováním a výrobou filmových plakátů, ale jeho vlastní tvorba soch výjimečných kvalit byla veřejnosti dlouho neznámá. V Brně teď Palcra připomíná pozoruhodná univerzitní akvizice – figurální stéla v podobě úzké, vztyčené plastiky vzdáleně připomínající lidskou siluetu.
Spektrum děl kolem pavilonů je vůbec široké. V souboru se najde konkrétní busta prvorepublikového rektora univerzita Edwarda Babáka u budovy A3, na prostranství kousek od knihovny jsou zase dvě abstraktní díla současného a velmi uznávaného výtvarníka Lukáše Rittsteina.
Z Německa pochází reliéfní plastika z dílny Otto Herberta Hajeka, jenž se narodil v jižních Čechách. Jeho dílo darovalo město Stuttgart Brnu, které ho pak do kampusu zapůjčilo. K vidění je za vstupním pavilonem A22. Protikladem masivního kusu pak mohou být subtilní Stébla umístěná před fakultou sportovních studií. Artefakt Pavla Tasovského imituje okolní trávu a ve větru se i stejně pohybuje.