Literární historii se věnuje již téměř čtyřicet let. Bohaté znalosti, ale také lidská tvář, kterou studentům ukazuje, přispěly k tomu, že Jiří Poláček z pedagogické fakulty získal Cenu rektora Masarykovy univerzity pro vynikající pedagogy.
Devět nejlepších pedagogů vzešlých z ankety mezi studenty dnes slavnostně vyhlásili představitelé univerzity na 3. ročníku konference Kvalita vzdělávání na Masarykově univerzitě.
Stejně jako předmětová anketa, kterou průběžně sleduje, je pro Jiřího Poláčka zrcadlem jeho práce i aktuální ocenění. „Je to pro mě signál, že studentům se líbí způsob mojí výuky a hodiny se mnou je snad baví,“ říká Poláček.
Jelikož se už loni umístil na druhém místě, letošní zisk Ceny rektora pro něj nebyl úplným překvapením. „Nepřekvapilo mě to rozhodně tolik jako loňské umístění, ale v každém případě mě ocenění potěšilo,“ říká Poláček. „Studenti vyzdvihují odbornost, ale také to, že se k nim chovám slušně, mám pochopení pro jejich osobní problémy. Také mají zřejmě rádi exkurze – chodíme po různých koutech Čech a Moravy a po večerech často zpíváme při kytaře,“ popisuje svůj přístup.
Studenty podle vlastního názoru zaujal i tím, že na hodinách pracuje se zajímavými texty a podněcuje diskuze. „Na dějinách literatury často čtu ze vzpomínek spisovatelů, recituji poezii nebo ukázky z korespondence. Spisovatelé se tak studentům přibližují víc než jen přes svá díla,“ přibližuje Poláček svůj způsob vedení výuky. „Na seminářích pak vystupují studenti se svými referáty a rozebíráme tam také literární díla. Vznikají tak různé debaty, polemiky, studenti oceňují, že hodiny jsou živější,“ dodává.
Pro Poláčka jsou důležité zejména dobré vztahy s vysokoškoláky. Ty se podle jeho slov mezi pedagogy a studenty od jeho mladých let nijak razantně nezměnily, i když by se to tak mohlo zdát. „Vždy tady byli a jsou učitelé, kteří se studentům dokáží otevřít, ale také ti, kteří zůstávají chladní a zachovávají si odstup. Moderní způsob výuky na tom nic nezměnil, vždy to závisí na člověku,“ myslí si.
K učení měl Jiří Poláček odjakživa blízko, přestože původně jej lákala profese lesníka. „Mám velice rád přírodu, ale pak jsem jaksi poslechl volání rodu a rozhodl se, že budu učitelem,“ vysvětluje. V rodině Poláčkových totiž bylo učitelů několik, včetně pradědečka a otce oceněného pedagoga, i když ani jeden z nich neučil na vysoké škole.
Původně chtěl studovat biologii a chemii, nakonec ale absolvoval studium češtiny a historie. Prý si nemohl vybrat lépe. „Měl jsem skvělé učitele, rád bych připomněl zejména profesora Josefa Hrabáka, docent Františka Tenčíka nebo docenta Josef Válku,“ vzpomíná na studentské časy. „S kolegy a kolegyněmi jsme hodně četli, diskutovali, ale našli si čas také na hospůdky,“ dodává.
