Připomínat si své předky mohou lidé různě. Někdo se probírá starými fotkami, jiný sestavuje rodokmen. Proděkanka filozofické fakulty Jana Horáková si může svého pradědečka Miloše Lamla připomínat každý den i v práci. Postaral se totiž o výstavbu budovy, ve které má dnes Horáková kancelář.
„Uvědomila jsem si to pořádně až v době, kdy jsem začala mnohem víc času trávit v budově C, kde je umístěna pracovna proděkanů. A také v souvislosti se slavnostní atmosférou otevření nových a zrekonstruovaných budov, se kterým jsem pomáhala,“ naráží proděkanka pro vnější vztahy na fakt, že tým kolem jejího pradědečka projektoval stavbu, v níž dnešní děkanát je.
Když jde dnes Horáková do práce, chodí do pavilonu C z ulice Arna Nováka přes budovu D. Kdyby se ale měla vrátit do doby, kdy se stavba na mapě Brna objevila, musela by to podle plánů svého pradědečka udělat jinak. Dovnitř se totiž vcházelo z Grohovy ulice. A ani účel stavby nebyl stejný. Podle magisterské oborové práce Radima Konečného, jenž se zaměřil právě na život a dílo Miloše Lamla, se zrodila v roce 1921 jako rektorát celé Masarykovy univerzity.
Architekt a urbanista Laml spojil s univerzitou důležitou část svého pracovního života. Po vzniku samostatného Československa a po zřízení vysokých škol v Brně (kromě Masarykovy univerzity začala ve stejné době fungovat i dnešní Mendelova univerzita) mu byla svěřena přestavba některých budov určených Masarykově univerzitě a později se stal vedoucím kanceláře pro výstavbu školy.
Vybudovat ji bylo nutné od základů. Od zřízení univerzity v lednu 1919 se skládal pedagogický sbor a hledaly se budovy, v nichž by vůbec bylo možné učit. Vhodných staveb se tehdy v Brně nacházelo málo, proto se hodil i bývalý sirotčinec, kde našla svoje působiště nejstarší část filozofické fakulty, dnešní budova A, nebo chudobinec na Veveří, do jehož budov se nastěhovala fakulta přírodovědecká. Další se měly stavět.
Laml sám projektoval původní anatomický ústav lékařské fakulty, stavbu, jež se dodnes nachází na rohu Údolní a Úvozu, nebo současný ústav soudního lékařství v Tvrdého ulici.
„Nepatří mezi často zmiňované architekty, přestože za sebou zanechal poměrně rozsáhlé a nezřídka i nepřehlédnutelné dílo,“ píše ve své práci Konečný, který vyzvedává hlavně plicní sanatorium v Jablunkově nebo brněnskou sokolovnu v Kounicově ulici.
Jestli se o nějakých pradědečkových stavbách mluvilo v rodině Jany Horákové, byla to právě sokolovna. Ostatní se zmiňovaly spíš v jiném kontextu. „Pradědeček projektoval také ústav pro tělesně postižené v Králově Poli. Podobných zakázek, které dělal bezplatně, měl víc. Bral je jako poslání. Mluvilo se o něm jako o velice hodném a angažovaném člověku,“ líčí proděkanka.
Z jejích slov je patrné, že zmínky o předkovi se často nevázaly ani tak na to, že se výrazně podílel na architektonické tváři Brna, ale spíš na každodenní život. „Vybavuje se mi vyprávění o tom, jak velice pracoval. Odjel třeba s přáteli na dovolenou, a zatímco oni šli po obědě na procházku do lesa, on si vytáhl svoje projekční plány a rýsování na balkon,“ doplňuje.
Sama Horáková je dnes pradědečkovým dílem obklopená všude, kam se po Brně pohne. Bydlí dokonce v domě, který Laml vytvořil pro sebe a svoji ženu Zoru, původem bosenskou Srbku. Pozdější manželé se seznámili, když jel mladý architekt na zkoušenou na Balkán.
„Prababička byla temperamentní žena, v chladné střední Evropě se jí po domově pořád stýskalo. Proto jí pradědeček zařídil jeden pokoj ve stylu interiérů balkánských kaváren. Dodnes mu říkáme bosenský. Jednotlivé kusy nábytku mají vyryté i její jméno,“ popisuje Horáková, která v domě vyrůstala a žije v něm posledních 15 let.