Jaké jsou hodnoty, na kterých stojí současná Evropa? Co dělat, abychom v České republice zachovali svobodu, kterou jsme po revoluci získali? A kam by vlastně mělo Česko patřit? Na tyto a další otázky odpovídali a bavili se hosté dvou diskuzních panelů pořádaných Iniciativou pro evropské hodnoty v Místodržitelském paláci.
Do prvního diskuzního panelu na téma Jakou chceme Evropu? se jako hosté zapojili bývalý eurokomisař a diplomat Štefan Füle, děkan Fakulty sociálních studií MU Břetislav Dančák a hudebník a antropolog Michal Horáček.
Podle Füleho je nutné, abychom měli Evropu pěti tváří. Jednak musí zajišťovat bezpečný a zajištěný život s pravidly, která bude respektovat každý, jednak Evropu takovou, v níž se v Bruselu nemusí bojovat o národní zájmy, ale zájmy národů jsou sdíleny s Evropou a naopak. Dále je to Evropa, jež se zabývá stejně tak problémy vnitřními jako vnějšími, Evropa, v níž, pokud chceme sdílený schengenský prostor, musíme o to lépe bránit její hranici a trvalý pobyt umožnit jen těm, kteří projeví snahu o integraci. Zároveň ale musíme mít Evropu tvárnou a řešit problémy v zájmu všech.
„Je třeba si uvědomit, že my sami jsme Evropská unie a Brusel je to, co jsme ochotni sami prosazovat,“ doplnil Füleho Dančák, podle něhož Evropa nabízí konkrétní hodnoty i dalším, aniž by se museli vzdát své kultury.
Z poněkud jiného úhlu se k problému postavil Michal Horáček. Podle něj je otázka po tom, jakou chceme mít Evropu, špatně položená. Evropa prošla tolika historickými zlomy, že je neskutečně obtížné ji nějak hmatatelně uchopit. „Evropa není nic než idea a místo sdílených idejí,“ tvrdí Horáček a doplňuje, že Evropě momentálně chybí „velký příběh“, který by přesahoval a zároveň zachovával technokratický aparát či národní identity. ¨
Podle Dančáka je tento velký příběh právě to, co vypráví Vladimir Putin současnému Rusku nebo to, co dlouhodobě funguje v USA. Podle Füleho byla Evropa vždy projektem elit, které se snažily rovnoměrně distribuovat pravomoci jednotlivým členským státům a je jen na politicích národních států, aby i v době krize občany dokázali přesvědčit, že za to společná Evropa stojí. „Hodnoty budou prázdné, pokud o nich nebudeme diskutovat. Jakákoliv země s prázdnými kostely se může obávat plných mešit,“ uzavřel první panel Füle.
Ve druhém panelu s názvem Kam by ČR měla patřit? vystoupili předseda Iniciativy pro evropské hodnoty Petr Kolář, politický komentátor Hospodářských novin Jindřich Šídlo a poslanec za TOP 09 Karel Schwarzenberg.
Podle Koláře zde přichází nebezpečí, které zpochybňuje liberální demokracii a lidé volají po autoritě, která vše vyřeší. Taková představa je ale mylná. Jindřich Šídlo pak naznačil, že politické rozdělení země tu není od prezidentské volby, ale bylo tu daleko dřív, už například v době soupeření Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka, rozdíl je jen v tom, že politická situace byla tehdy v podstatě stabilní.
Problematické je, že se rozpadl tradiční politický systém a klasická média. „Bude to složitější než v dobách, kdy nám to už přišlo složité.“ Karel Schwarzenberg tvrdí, že je nutné, aby se Česká republika usměrnila ve své zahraniční politice tak, jako tomu bylo dříve v 90. letech a na počátku tisíciletí, kdy bylo Česko jednoznačně orientované západním směrem.
Diskutující se otřeli i o problematickou návštěvu čínského prezidenta v Česku. Kolář zdůraznil kontrast mezi tím, jakým způsobem vystupovala Česká republika v zahraniční politice za Václava Havla, kdy byla vnímána jako příklad přechodu k demokracii a kdy podpora demokracie ve světě byl náš vlastní existenční záměr, dnes je tomu ale úplně naopak.
Šídlo pak v souvislosti s incidenty v pražských ulicích vzpomenul na Miloše Zemana jako na premiéra a člověka, který byl vždy represivně naladěn. Karel Schwarzenberg nakonec vyjádřil obavu nad tím, jaké nálady v české společnosti převládají, a kterým prezident Zeman občas nahrává: „Nesmíme se dát na cestu druhé republiky, kdy jsme zavrhli všechno, co jsme vybudovali.“
