Společné vzdělávání a začleňování dětí se znevýhodněním do normálních škol je dnes jedním z hlavních témat politických diskusí. Učitelé i politici poukazují na nepřipravenost koncepce i českého školství. Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity reaguje na inkluzi novou formou vzdělávání učitelů, které by je mělo na nové poměry připravit. Ale co ti, kteří jsou objektem inkluze?
Absolventka Masarykovy univerzity Jana Balážová má zkušenosti se začleňováním z mnoha různých stran. Jako Romka, která chodila na základní školu v brněnské Křenové ulici, byla jako malá jednou z těch, kterou systém vnímal jako znevýhodněnou. Zná pocity oběti předsudků.
Dodnes si pamatuje na scény, ve kterých rodiče jejích kamarádek svým dětem zakazují, aby si s ní hrály. Přitom z dnešního pohledu nebylo proč. Balážová vystudovala obchodní školu a pak i tu vysokou – z Pedagogické fakulty MU má bakalářský diplom ze sociální pedagogiky. Chvíli pracovala jako pedagogická asistentka, dnes už ale 14 let (s mateřskou přestávkou) působí jako terénní pracovník v neziskovce IQ Roma servis.
„Odmala pro mě byli velkým vzorem rodiče. Tatínek měl vychozenou jenom čtvrtou třídu, oba rodiče pocházeli z devíti dětí, ale přesto celý život pracovali a pro svoje děti chtěli, abychom se dostali dál a byli vzdělaní. Abychom uměli dobře česky, nemluvili na nás romsky, až si to později tatínek vyčítal,“ vzpomíná Balážová, která vidí zdroj motivace rodičů hlavně v tom, že se v práci potkávali s různorodými lidmi.
Těžší, ale perspektivnější cestou
Sama popsanou životní filozofii aplikuje na klienty i své dvě děti, které jsou také hrdí Romové. Balážová si ale zároveň moc dobře uvědomuje, jak těžké je takovou motivaci přetavit do úspěchu v reálném životě. Náplní její práce je poskytovat podporu lidem v nouzi. Každý den řeší většinou s těmi z nejnižších příjmových skupin základní životní problémy. Hlavně to, kde budou bydlet, nebo jejich dluhy.
„Takoví lidé mají bohužel úplně jiné problémy než řešit, kam chodí jejich děti do školy nebo jestli mají v pořádku pomůcky. Jdou nejjednodušší cestou, dávají je do segregovaných škol, protože bývají blízko, chodí tam celé rodiny a učitelé jsou zvyklí na Romy a jejich mentalitu,“ přibližuje Balážová.
I když to chápe, není podle ní takové řešení dobré. „Vím o několika takových základních školách, odkud děti sice nosí výborné známky, jenže pak mají problém udržet se třeba jen v prvním ročníku střední školy.“ Pro svoje děti vybrala cíleně školu nesegregovanou. Stejně jako její matka a otec chtěla, aby získaly dobré vzdělání.
Když rodiče jako ona rozhodují o osudu svých dětí, provází to spousta otázek. Přičemž některé z nich si jiní lidé klást nemusí. Zvládne to dítě? Bude si rozumět se spolužáky? A jak se k němu budou chovat učitelé? Když se k tomu přidá zkušenost, že na některých školách dítě odmítnou, není z toho dobrý pocit.
„My jsme měli štěstí, vzali nás. Kolikrát jsem si ale říkala, že by bylo daleko jednodušší vybrat dětem něco méně náročného. Z práce chodím pozdě a vrhnout se hned s dětmi na úkoly je vyčerpávající,“ povzdechne si Balážová, jejíž dcera nedávno pár týdnů školy zameškala kvůli zranění a dohnat látku se jí pořád úplně nedaří.
Energická žena ale hned sama na sebe zareaguje. „Vím ale, že takto je to lepší. Děti, a zvlášť ty naše, potřebují vzory a ty vyrostou jedině na školách. Vždycky mě hrozně potěší, když přijdu třeba do nemocnice a je tam romská sestřička. Potřebujeme víc takových lidí.“
Obavy ředitelů bránících se inkluzi Balážová chápe. Jakmile bude mít takový ředitel na své škole víc dětí se znevýhodněním, rodiče mají tendence vnímat to jako snížení kvality a dávat své děti jinam. Jak takovým koncům předcházet, na to jednoduché řešení není. Absolventka pedagogické fakulty radí vytvářet víc příležitostí k tomu, aby se rodiče podívali, jak to ve výuce reálně funguje. A také zaměstnávat víc učitelů s handicapem, kteří do výuky vnesou zase trochu víc pochopení.
