Masarykovu univerzitu čeká stejně jako další české vysoké školy období rozsáhlého přenastavování studijních programů a oborů. Změna systému akreditací, kterou přinesla novela vysokoškolského zákona, je podle rektora Mikuláše Beka ideální šance protřídit až příliš širokou nabídku oborů a nastavit nová měřítka kvality.
Co se v příštích letech stane se studijními obory na Masarykově univerzitě?
Dá se očekávat jakýsi velký třesk. Ovšem ne ve smyslu velkého rozpínání, ale spíše protřídění dnes velmi širokého spektra programů, které univerzita nabízí. Podobnou představu ostatně mají i členové rady nového Národního akreditačního úřadu. Už při práci na novele vysokoškolského zákona se představitelé vysokých škol shodovali v tom, že současná struktura studijních programů není dost přehledná, že je naopak chaotická a neumožňuje uchazečům dobře se v nabídce zorientovat. A vlastně se ukázalo, že není ani moc vhodná pro kvalitní provozování oborů. Nové nastavení akreditačního procesu je ideální příležitost pro významné pročištění.
Je na tom shoda i uvnitř univerzity?
Ano. Když jsme připravovali dlouhodobý záměr, tak jsme o tomto tématu v pracovních skupinách na fakultách mnohokrát obsáhle debatovali a v podstatě odevšad zaznívaly hlasy, že obzvláště nabídka bakalářského studia je příliš jemně členěná a že bychom se měli pokusit ji vhodně přestrukturovat, některé obory třeba pojmout obecněji. Řada úspěšných zahraničních univerzit má dnes společné základy studijních programů, kterým se někdy říká foundation year. V prvním roce bakalářského studia tam vysokoškoláci chodí na všeobecné interdisciplinární předměty, případně vyrovnávací kurzy, aby dohnali handicap ze střední školy. O něčem takovém bychom mohli uvažovat.
Co se stane s dvouoborovým studiem?
Budeme se nad ním muset nově koncepčně zamyslet. Zajímavé by mohlo být nabízet místo něj nebo paralelně s ním něco, co se v anglosaském světě označuje jako systém majors a minors. Majors jsou klasické celé obory a minors pak jakési půl či čtvrt obory, respektive moduly z různých disciplín, které studentům umožňují systematicky si vybírat doplňky své specializace. Takové moduly by, na rozdíl od dosavadní volitelnosti jednotlivých předmětů, tvořily logické celky a podléhaly akreditaci.
Jaký je časový rámec všech těchto změn?
Nyní je čas na to, abychom o všem vedli důkladnou debatu – přechodná ustanovení novely říkají, že studijní programy mají akreditaci prodlouženou minimálně do roku 2019. Takže máme asi rok na koncepční diskusi, kterou završí Rada pro vnitřní hodnocení, jež bude formulovat akreditační standardy dovnitř univerzity. Zhruba za rok by si tedy jednotlivé katedry měly začít postupně připravovat akreditace tak, aby mohly být od roku 2019 pozvolna zaváděny. Budeme také muset vše konzultovat s Národním akreditačním úřadem, protože naše řešení musí být kompatibilní se standardy celonárodními, a budeme vést diskusi i s ostatními vysokými školami, které budou také využívat model institucionální akreditace, jako například s Univerzitou Karlovou a s Univerzitou Palackého.
Co bude pro školu v praxi znamenat institucionální akreditace, o kterou chce Masarykova univerzita usilovat?
Umožní nám, abychom si studijní programy akreditovali sami podle určitého rámce, který nám schválí Národní akreditační úřad. Slibujeme si od toho, že budeme mít na univerzitě společné standardy a nebudeme muset už příliš debatovat s žádným externím subjektem o nastavení každého jednotlivého oboru. Umožní nám to být kreativnější, flexibilnější a také nebýt závislí na názorech našich konkurentů. Debatu se sesterskými univerzitami chápu jako sladění se v některých nezbytných věcech, na druhou stranu bych považoval za velmi důležité, abychom se v nabídce a koncepci studia od konkurence více odlišovali a byli tím atraktivní pro uchazeče.
Univerzita tedy bude díky institucionální akreditaci svobodnější?
Rozhodně bude víc autonomní. Při dosavadním systému akreditace jednou akreditační komisí nastávaly situace, kdy některé její pracovní skupiny akceptovaly poměrně flexibilní podobu studijních programů, některé ale měly rigidnější představu o povinných předmětech a jejich objemu. Byli jsme tak tlačeni někam, kde jsme třeba vůbec být nechtěli. S vlastními vnitřně nastavenými standardy už se nám to nestane.
Nový statut MU zavedl Radu pro vnitřní hodnocení. Jaká bude přesně její role?
Měla by být v zásadě trojí. Ze zákona bude tato rada tělesem, které bude poskytovat zpětnou vazbu o kvalitě studia a tvůrčí činnosti na univerzitě. Počítáme s tím, že to bude také orgán, který bude schvalovat nové studijní programy a významně se vyjadřovat k jejich podobě. A v neposlední řadě by měla rada také formulovat naše vnitřní standardy kvality.
To zní jako poměrně rozsáhlá agenda.
Počítáme s tím, že to bude poloprofesionální orgán. Akademici, kteří se stanou jejími členy, budou muset alokovat na činnost pro tuto radu docela významnou část své pracovní kapacity.
Co čeká garanty jednotlivých oborů? Změní se jejich pozice?
Naznačuje to už nový statut a hlavně to vyplyne z nové vnitřní normy, na které se pracuje, každopádně role garantů bude posílena, respektive bude jasněji definována jejich zodpovědnost za kvalitu a průběh studia v příslušných programech a samozřejmě také budou stanoveny jejich pravomoci. Dosud byl garant v řadě případů jen jakýmsi formálním zajišťovatelem pro akreditační komisi, ale v každodenní realitě neměl často dostatečné pravomoci, aby něco reálně ovlivňoval. To by se mělo změnit.
Jaká bude v celém procesu role studentů?
Studenti budou v celé této debatě významnými partnery. I když těch současných už se změny nedotknou, budou moci zásadně ovlivnit to, co zažijí jejich nástupci. Připravovaná norma o studijních programech navíc počítá se zřízením jakýchsi rad náležejících ke každému programu, kde budou samozřejmě zastoupeni i vysokoškoláci. Není možné designovat model studia bez znalosti pohledu těch, kterých se to bude ve výsledku týkat nejvíc.
Jaký je očekávaný výsledek všech těchto změn z pohledu budoucích absolventů?
Doufám, že zatraktivníme studium na naší univerzitě a že budeme nadále produkovat absolventy s dobrou uplatnitelností, případně slušnou šancí pokračovat v dalším studiu, ať už magisterském nebo doktorském. Slibuji si od toho také, že by nám to mohlo pomoci řešit to, co aktuálně trápí většinu českých vysokých škol, a sice studijní neúspěšnost. Současná podoba studia je na českých univerzitách výsledkem srážky elitně nastavených programů z devadesátých let s masifikací po roce 2000. Výsledkem je stav nepřehledný pro studenty i zaměstnavatele, který samy univerzity považují za nepříznivý pro kvalitu. Máme příležitost ke změně.
