Je to už víc než čtvrt století, co se Češi vydali na cestu za demokracií. Všechno to začalo v listopadu 1989. Zeptali jsme se několika osobností Masarykovy univerzity, jak oni tento měsíc trávili.
Miloš Štědroň, hudební skladatel, filozofická fakulta
Listopad 1989 na fakultě a na univerzitě? Nemohu se srovnat s tím, že už uplynulo 27 let. Tehdejší pocity? Nejprve chaos, zmatek, jaký mohl být předzvěstí násilných aktů. To bylo první dva dny. Třetí den, ve středu, jsme všichni cítili, že se situace mění ve prospěch té velké změny, jakou jsme si začínali uvědomovat. Pak si vzpomínám na náměstí Svobody a strašnou tlačenici – poprvé jsem poznal, co je to být sevřen v davu. Zachránil nás můj kamarád Mirek Donutil, který nebezpečí jako moderátor demonstrace postřehl a mikrofonem vše uklidnil… Revoluce to nebyla, hluboká postupná proměna společnosti ano, ale hlavně návrat do Evropy a veliké šance pro mladou generaci.
Kateřina Šimáčková, ústavní soudkyně, právnická fakulta
V listopadu 1989 jsem byla právničkou na Krajské hygienické stanici, rok po škole, naštvaná, znuděná, bez naděje… Vaše otázka mne přiměla otevřít sešit, kam jsem si psala takový deník listopadových událostí, a připomenout si: první pondělní brněnská demonstrace, spor v práci o cyklostyl pro rozmnožování tiskovin, lidský řetěz k věznici v Bohunicích, aby pustili Petra Cibulku, cesta stopem ze špinavého a poloudušeného Ústí nad Labem do Prahy v den generální stávky, legrační plakáty s hesly proti komunistům, Rusům a jednotlivým papalášům. I bez toho sešitu ale vím, že bez listopadové změny bych prostě nebyla tím, kým jsem, svobodnou občankou demokratického právního státu.
Jiří Poláček, pedagog a básník, pedagogická fakulta
V listopadu 1989 jsem pracoval v brněnské pobočce Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, kde jsem dokončoval disertační práci o postavách Vančurových próz. V úterý 7. listopadu mne zasáhla smrt Jana Skácela, s nímž jsem se setkával při úterních posezeních s jeho přátelským kruhem v restauraci Bellevue. Ve středu 15. listopadu jsme se s ním rozloučili v židenické smuteční síni a za dva dny přišel onen zlomový den. Od pondělí 20. listopadu jsem se zúčastňoval různých porad, schůzí, shromáždění a manifestací. Listopad 1989 byl i pro mne zlomem. Záhy jsem začal externě učit na Masarykově univerzitě, jejímž zaměstnancem jsem se stal v roce 1994.
Jiří Zlatuška, děkan a politik, fakulta informatiky
Víkend po masakru na Národní třídě jsem doma dodělával sazbu Pithartova překladu Scrutonova Slovníku politického myšlení v TeXu, aby mohl v brněnském samizdatu vyjít v profesionálnější podobě (z předloh, které jsem doma ten víkend na laserové tiskárně vytiskl, to krátce poté vydal Atlantis už „oficiálně“). Sepsal jsem také pro Ústav výpočetní techniky MU jako pracoviště rektorátu jedno z prvních univerzitních „zaměstnaneckých“ prohlášení podporujících stávkující studenty i obecné politické požadavky. Vybavuji si střet na rektorátní schůzi s univerzitním kádrovákem, jenž tehdy vedoucí úlohu KSČ i stranu a vládu silně obhajoval.
