Zkouškové období se většinou řeší z pohledu studentů. Právě pro ty představuje velmi náročné a stresující období. Ale co pedagogové, jak oni ho prožívají?
Josef Krob, filozofická fakulta
Na zkouškové se těším od začátku semestru. Před jeho začátkem si naplánuji zkušební termíny pečlivě tak, abych nezaplácal celý týden, ale vždy mi zůstal nějaký den volný. Pár dnů je třeba věnovat na čtení diplomek a psaní posudků, samotné sezení u zkoušek všeho druhu a nezaplněné dny jsou určeny tvorbě textů – promýšlení a psaní. Během semestru si odložím pár námětů, a když přijde zkouškové, tak… se objeví nějaký dodatečný požadavek na posudek, administrativní záležitost nebo třeba jen prosba o odpověď do ankety. Se zvrácenou odevzdaností plním neplánované úkoly až do začátku dalšího semestru, kdy se už těším na další zkouškové.
Lenka Dobešová, právnická fakulta
Zkouškové období je po dlouhém semestru poněkud úleva oproti několikahodinovým navazujícím seminářům či přednáškám. Takže je to určitě období většího klidu, většího prostoru na případnou publikační činnost. Na druhou stranu ale zase koncem zkouškového začínáme být unaveni a těšíme se na nový semestr. Je však třeba být stále pozorný a vnímat, co studentům u zkoušek dělá problém, a tomu pak věnovat více času při samotné výuce.
Zdeněk Bochníček, přírodovědecká fakulta
Hodně učím, a tak pro mne zkouškové období znamená velkou změnu, zejména v charakteru práce. Úspora času však není markantní. Všechny studenty zkouším ústně, což například v jarním semestru, kdy mám kolem 300 studentů, znamená značné časové vytížení. Souvislé osmihodinové zkoušení je stejně, nebo i více vyčerpávající než čtyřhodinová přednáška. Nevyužívám dávné rady, že takové zkoušení je možné „přežít“, jen když vypnete a studenta neposloucháte, pouze registrujete, že mluví. Cokoliv. Semestrální výuka je však určitě náročnějším obdobím, výuka a příprava k ní vyžaduje větší nasazení.
Marie Nováková, lékařská fakulta
Mohlo by se zdát, že pro učitele je zkouškové období časem klidu a relativní pohody. Jako zkoušející to ale vnímám jinak. Mám radost, když moji studenti u zkoušky uspějí. Někdy jsou ovšem jejich znalosti nedostatečné a mé pocity tedy spíše neradostné. Jeden z našich nejvýznamnějších fyziologů profesor Kruta prý vždy po skončení zkoušek říkával, že si musí tu fyziologii znovu celou přečíst, aby věděl, jak to vlastně má být správně. Díky občasné „kreativitě“ našich studentů pana profesora chápu. Na druhé straně kontakt se studenty v průběhu zkoušení vnímám jako úžasnou možnost zlepšit vlastní práci tím, že od studentů získám zpětnou vazbu.
