Kdyby se někdo před dvaceti lety procházel kolem areálu přírodovědecké fakulty v Kotlářské ulici, asi by ho zaujal ruch okolo budov. Právě v tuto dobu tam totiž vrcholila stavba místních skleníků, které se staly důležitou součástí prostoru a kam se každoročně chodí dívat tisíce lidí třeba na největší kvetoucí leknín světa, viktorii královskou.
Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty MU je jako taková přirozeně daleko starší, úplně původní skleníky se pod dohledem prvního ředitele, botanika Josefa Podpěry, budovaly už v letech 1924 až 1926. Stály v místech dnešních venkovních bazénů, ale nesloužily dlouho a postupně je nahradily ty na místě dnešních skleníků. Žádné velké umění, zkrátka jen prostory pro pěstování rostlin.
„Postupně se nalepoval jeden skleník na druhý, až dorostly rozměrů, jaké mají zhruba ty dnešní,“ vzpomíná Magdaléna Chytrá, vedoucí botanické zahrady, která v ní pracuje od roku 1989.
Předchozí domky pro pěstování rostlin tak přežily třeba i válku a německé bombardování. V roce 1995 bylo ale rozhodnuto, že už opravdu nevyhovují potřebám rostlin, a začalo budování nových a modernějších.
Skleníky dokončené a otevřené v roce 1997 jsou vyšší než původní, s celkovou výměrou 1 100 m². „Jejich dokončením se zahrada zároveň otevřela široké veřejnosti. V předchozích podmínkách mohli do skleníků jen výjimečně studenti, s proměnou zahrady jsme ale mohli začít přijímat daleko víc exkurzí a pořádat výstavy,“ zmiňuje jednu z mnoha výhod Chytrá. Počet návštěvníků zahrady se podle ní v posledních letech ustálil na přibližně 25 tisících ročně.
Místo skla polykarbonát
Ačkoliv je celou dobu řeč o sklenících, materiál, ze kterých jsou vyrobené, nemá se sklem nic společného. Je to polykarbonát. „Byly to jedny z prvních expozičních skleníků, které byly po sametové revoluci v nějaké české botanické zahradě vybudovány. Přestože nejsou postaveny z tradiční konstrukce používané pro pěstební skleníky a v době stavby zde ještě nebyla dostatečná zkušenost s podobnými projekty ani dostupné moderní materiály, skleníky slouží i po dvaceti letech velmi dobře a nikdy s nimi nebyl zásadní problém. Je to dáno i soustavnou údržbou, o kterou dbala dlouholetá vedoucí zahrady Marie Tupá,“ podotkla její nástupkyně.
Netradiční materiál a také použitá konstrukce způsobují, že dodnes se do zahrady v Kotlářské ulici jezdí dívat botanikové a zahradníci z různých částí republiky, aby posbírali informace a inspirovali se pro vlastní přestavby.
„Polykarbonát po nás použili také v Praze v Tróji na skleník s názvem Fata Morgana, ale tam se to úplně nepovedlo. Materiál má vrstvu, která odráží sluneční záření, ale oni ho špatně umístili. Vložili ho naopak, takže slunce horní vrstvu narušilo, povrch během několik let zežloutnul a všechno se muselo vyměnit,“ vzpomíná Chytrá. Naposledy dorazili třeba kolegové z České zemědělské univerzity v Praze, kde se uvažuje o stavbě nových skleníků pro tropické a subtropické rostliny.
Také v Brně se pod vrstvou polykarbonátu skrývají exotické rostliny. Skleníky jsou členěné na pěstební a zásobní zónu, část s kaktusy a sukulenty, subtropy a palmy, kapradiny a cykasy a tropickou část. Botanici si dali záležet, aby návštěvníci uvnitř našli také rostliny, jejichž plody denně využívají, ale rostlinu jako takovou neznají. Každý se tak může seznámit třeba s banánovníkem, kakaovníkem a kávovníkem nebo rýží.
Cenná je wolemie vznešená, starobylá jehličnatá dřevina, o které se až do roku 1994 vědělo jen ze zkamenělin. A ještě větším lákadlem skleníků je viktorie královská, největší leknín světa, který vždy v létě vykvete jen na několik hodin.