Profesor Ivo Možný byl prvním děkanem Fakulty sociálních studií a zcela oprávněně je možné ho považovat za jednoho z „otců zakladatelů“ fakulty. V krátkém rozhovoru vypráví o tom, proč a s jakými ideami Fakulta sociálních studií vlastně vznikla.
Stál jste u zrodu fakulty. Jak vzpomínáte na první roky před a po založení FSS?
Zakládání nové fakulty je krásná akademická bitva. Univerzita jako celek ještě v revolučním nadšení přijala založení Ekonomicko-správní fakulty. Založení Fakulty informatiky už bylo obtížnější. A když jsme měli přijít na řadu my, tajemníci všech fakult poslali ze svého shromáždění na Cikháji varovný dopis rektorovi a na Vědecké radě při schvalování projektu podstatná část hlasů byla proti. Všichni se obávali, že na nás bude univerzita doplácet na jejich úkor. Pan rektor Schmidt měl vizi a uměl univerzitu vést, ale kdyby byly tehdy přišly Klausovy „úsporné balíčky“ před a ne pár týdnů po tomto hlasování, nejsem si jistý, jestli by získal pro svůj návrh tehdy většinu.
Ani naše stará fakulta založení nijak nepodporovala. Neměla pro nás místo – ani prostorově, ani v rozpočtu, ale že se seberem a půjdem, bylo zase těžké nebrat jako tak trochu urážku. My jsme ten proces chápali tak, že se fakulta rozděluje; stará fakulta viděla, jak se odštěpujem.
Proč vlastně musela fakulta vzniknout? Měli jste nějakou představu o tom, v čem především se bude lišit od ostatních fakult nejen na MU, ale i v kontextu ČR, či dokonce širším – co přinese nového?
Rektor Schmidt měl jasnou představu moderní univerzity. Věděl nejenom, že na ni sociální vědy patří, ale také to, že je bez nich nemožná. Opustil agendu restaurace a nastolil agendu rozvoje. Měl pochopení pro to, že uvnitř staré fakulty se rozvinout nemůžeme. Naráželi jsme tu se všemi radikálními inovacemi. I lidé s evropským rozhledem tu měli v hlavě spíš německý model univerzity. První bakalářské diplomy jsem předával studentům ve své pracovně. Děkan je sice po dlouhém jednání podepsal, ale nechtěl je předávat. Bylo to myslím v roce 1994 a byly snad první na Masarykově univerzitě. Tehdy platný vysokoškolský zákon se už o bakalářském studiu zmiňoval, ale nebylo z něho ještě jasné, že by dělil řádné studium na dva stupně. Spíše je chápal jako nějaké neplnohodnotné kratší studium. Ale využil jsem toho, že tam také nebylo, jak zabránit jeho absolventům, aby v univerzitním studiu pokračovali, a na sociologii jsme ho zavedli. Projekt nové fakulty pro její akreditaci z roku 1997 už na něm stavěl bez potíží – v Bologni se Evropa rozhodla pro anglosaský, nikoli německý typ univerzity.
Jaké byly další změny?
Druhá inovace byly kredity a radikální přechod od posluchačů na studenty. Minimalizovat poslouchání, maximalizovat vlastní práci studenta. A třetí, manažersky nejdůležitější, byla do té doby neslýchaně velká ekonomická autonomie kateder. Podporovala růst. Dnes, kdy už fakulta dosáhla optimální velikosti, explicitně formulovaný centrální program kontroly kvality musí naopak pomáhat katedrám odolávat svodům, vyplývajícím z toho, že více studentů znamená i více peněz na odměny. Peníze by patřily spíš do důsledné internacionalizace učitelského sboru.
S čím jste se museli na počátku vypořádat?
S nedostatkem kvalitních učitelů. Doplňovat učitelský sbor podle potřeb rostoucí fakulty bylo těžké. V našich oborech trvá ještě dnes na akademickém trhu pracovních sil převaha poptávky nad nabídkou. To činí management velmi obtížným.
Kdyby se vás někdo v roce 1998 zeptal, jak bude FSS vypadat za deset let, co byste řekl?
Budoucnost nelze předvídat.
Máte osobní vztah k FSS? Považujete ji za své dítě?
To víte že ano, i když vím, kolik je v tom marnivosti. Ale takové otcovství na stará kolena je báječné: nikdy bych býval netušil, že si ještě v penzijním věku užiju tolik legrace.
