Zdeněk Záhora působí jako pedagog na oborech teorie interaktivních médií a informační studia a knihovnictví na Filozofické fakultě MU, kde se věnuje tematice herních studií a her obecně jak v digitální, tak ve fyzické podobě. Vedle toho je ale i spisovatelem, jehož poslední kyberfantastický román Datapoušť zrovna končí svoji cestu na crowdfundingovém portálu Startovač.
Kniha láká mimo jiné na propracovanou grafickou stránku, kterou připravil Vojtěch Vaněk stojící za vizuálem počítačové hry Dark Train.
Se Zdeňkem Záhorou jsme si povídali o datech, fikčních světech, kódech a prostorech.
Co vás přivedlo k psaní románu, jako je Datapoušť? Podle popisu to nevypadá na klasický příběhový román, ale spíše na filozoficky laděný text o virtuálních a jiných prostorech.
Celé to začalo novoroční výzvou, že každý den popíšu alespoň jednu stránku ve starém už nepoužitelném papírovém diáři příběhem. Všechny mé knihy začínají s tužkou a papírem a až po kritické mase textu přecházím do digitálna. Kniha konstruuje celý svébytný svět, který se od toho lidského v mnohém liší, ale zároveň text nevymýšlí a ani nepotřebuje tuny nových slov.
Datapoušť je o moci nad daty a o vztazích mezi jedinci ve světě, kde každý má jiné jádro, funkce, lidsky bychom řekli: jiný osud či genetické predispozice. Představte si funkční kusy kódu, které žijí jako lidé v poušti a mohou se pohybovat, mluvit a interagovat stejně jako my. Vznikají i zanikají a náhle čelí hrozícímu zániku celého světa. Tam začíná příběh o Datapoušti. Kniha stimuluje čtenáře k přeskupení toho, jak funguje prostor, sociální vazby, platidla a moc. Neuhýbá ale i od tak lidských stavů jako je přátelství, strach, láska, závist, obětování, vražda nebo touha o přežití a snaha o pochopení příčin.
O co tedy v románu jednoduše řečeno jde?
Příběh vychází z jednoduché premisy: Co když lidé stvořili mezi tištěnými spoji propujícími elektronické součástky svébytný svět, který nás už ani nepotřebuje. Existuje sám od sebe, má taky svá vlastní pravidla a jedinci v něm oplývají jedinečnými potřebami, procesy a hodnotami. Prostor tam nemusí být lineární, ale strukturovaný do uzlů, platidlem jsou informace a příběhy a legendy tam mluví o řídících principech a logice alokovaného výpočetního času.
Když takovému světu hrozí zánik a probudí se v něm entita, jejíž základní funkcí je zachránit datapoušť, celé to soukolí pravidel a jedinců se rozpohybuje v jedno velké dobrodružství. Příběh je o hrdinech, kteří putují pro čtenáře neznámou krajinou fantaskního prostředí, které tiká logikou nových člověčích technologií. Ve snaze zachránit sebe, svůj lid, chod datapouště zjišťují, čím jsou a navazují překvapivě lidské svazky.
To působí trošku mysticky. Nemůžete to shrnout víc prozaicky?
Když to zkusím shrnutím příběhu, vyjde to takto: Hlavní hrdina Datasín procitne a záhy zjistí, že Datapoušť zaniká pod náporem neznámé Nákazy. Přichází na to, že má k dispozici funkce ovládající prostor, čas a další atributy fungování datapouště a zdráhá se je používat. Putuje přes písky fragmentů dat a po nocích poslouchá příběhy poutníků, jejich obavy a zprávy o zániku a Nákaze.
Je svědkem zničení celého města a v jeho blízkosti se zjevuje podivná dívenka, která vidí do struktury datapouště. Ačkoli je Malá mnohem mocnější než Datasín, vyhledává ho pro pocit bezpečí a klidu. Když Datasín objeví osadu, jejichž jedinci se pod vedením Corry rozhodli najít mýtické místo bezpečí – trh na kterém jsou směňovány příběhy - začíná dlouhá pouť karavany, kterou Datasín slíbil dovést do bezpečí.
K vydání jste použil Startovač, který se tak dostane k lidem, kteří si ho dopředu zaplatí. Bude později román k dostání i normálně v knihkupectvích?
Navázat vztah s nějakým vydavatelstvím je myšlenka, kterou v hlavě převaluji už od prvních nezávisle vydaných knih. V tomto jako autor získávám sebevědomí velmi pomalu, oslovovat totiž vydavatele je pro mne morální souboj s tím, že někoho otravuji. Poslat třeba rukopis do soutěže, což je pro mnohé prvním krokem k získání vydavatele, má u mne vždycky menší prioritu než pracovat na nových knihách.
Zároveň hrozně rád dokončuji věci od nápadu po hmatatelný výsledek, a tak je pro mne snazší napsat a produkčně dokončit hotovou vytištěnou knihu. Ale přiznám se, Datapoušť je dle mého hodna vydavatele a patří do knihkupectví. Už to přeci jen není amatérský debut. Možná to zkusím s Datapouští v roce 2018.
Navazuje román nějakým způsobem na vaše akademické působení v oblastí herních studia a teorie interaktivních médií?
Vždy, když se snažím rozklíčovat, co vše Datapoušť ovlivnilo, vzpomenu si na podobenství spisovatele-umělce, který je takovým mlejnkem na maso. Narvete tam dostatek materiálu, od masa, zeleniny až po dráty, sklo a papír a ve výsledku z toho ten mlejnek vyplivne rukopis. Ano, digitalita a virtuálno jsou témata, která mají na oboru TIM (teorie interaktivních médií) prostor, lze se jimi zabývat a zkoumat. Mne vždy lákala hackerská subkultura, konceptualizace virtuálních světů a kyberpunk.
A další obory?
Herní studia, analýza, design a mé zkušenosti z herního průmyslu do toho mixu určitě přidávají znatelnou stopu – i proto je součástí kampaně krátký feelingový gamebook k Datapoušti. Přestože jsem knihy psal dřív, než vytvářel hry, například poetika a mystika hry Dark Souls a způsob jakým Hidetaka Miyazaki konstruuje fikční svět, ten do nekonečna otevřený prostor pro interpretaci… to mne fascinuje a při tvorbě Datapouště, zvlášť při psaní závěrečné části příběhu jsem nad podobnou estetikou mnohdy bloumal, v těch šocích mezi pár hodinami spánku a hektolitry kávy.