Jak získat prestižní evropský grant

Prestižní grant European Molecular Biology Organization (EMBO) v hodnotě padesát tisíc euro po dobu tří až pěti let získali dva mladí vědci z Masarykovy univerzity, aby se mohli vrátit z dlouhodobých zahraničních pobytů na svá domovská pracoviště a založit laboratoře ke svým výzkumným projektům. Štěpánka Vaňáčová, nyní působící v Národním centru pro výzkum biomoleku PřF, získala grant na svůj projekt zaměřující se na RNA metabolismus. Vítězslav Bryja z Ústavu experimentální biologie PřF pak na výzkum zaměřený na proteiny Wnt, které sehrávají zásadní roli v embryonálním vývoji a ve vývoji nádorů. V rozhovoru vypráví o tom, co se jim líbí a nelíbí na stavu české vědy a jak by měl český vědec dosáhnout úspěchu.

Co pro vás znamená takový úspěch?
Bryja: V první a neposlední řadě to znamená peníze, a tedy to, že můžeme pracovat v Česku. Dále to znamená, že zůstaneme v kontaktu se světovou komunitou, protože tento grant aktivně podporuje to, abychom se setkávali s lidmi odjinud, a nenechali se ušlapat domácím systémem. Dává nám to jistotu kontaktu se zahraničím a neustálou stimulaci – tedy, že se nebudeme srovnávat jen s domácími standardy, které jsou většinou horší. Další věc je, že je to poměrně prestižní ocenění. Na mezinárodní úrovni nám dává kredit – už jsme něco dokázali.

Dochází skutečně k odlivu českých mozků do zahraničí?
Vaňáčová: Čechů není tolik, aby to bylo tak znatelné. Daleko víc je to vidět třeba v Polsku. V zahraničí v každé laboratoři minimálně na jednoho Poláka narazíte. Ale i naši nejkvalitnější lidi si většinou najdou místo někde venku a bohužel tam také zůstanou.
Bryja: České financování vědy bohužel nemyslí na návratové granty. Já sám třeba tento grant považuji za mnohem kompetitivnější než granty, které uděluje Grantová agentura ČR, kde jsem se stejným návrhem neuspěl. Získat český grant je paradoxně složitější, protože jsme tu noví, nezavedení.
Vaňáčová: Česko je mála země – každý se zná s každým a mechanismy nejsou úplně průhledné. Grant typu EMBO jde do rukou posuzovatelům z celé Evropy, takže to nemáte žádnou šanci ovlivnit.

Co by se podle vás mělo v české vědě změnit?
Vaňáčová: Asi by se měla změnit hierarchizace systému. Ale to není samozřejmě jen problém Česka, ale skoro celé Evropy. Daleko lepší je systém v Británii nebo v Americe, kde jste třeba nezávislým vedoucím skupiny a už pod nikoho nespadáte. Tady je hierarchie docentů, profesorů, někdo je šéf, ještě větší šéf a největší šéf. V takovém systému je všechno na všem závislé a spousta věcí je těžko průchodných.
Bryja: Mně přijde jako největší bolest to, že člověk musí řešit spoustu organizačně administrativních věcí, které nesouvisí s jeho prací, a přichází tak o spoustu času, který pak chybí ve vlastním výzkumu.

Co poměr času mezi výzkumem a výukou?
Bryja: Zrovna tohle konkrétně u nás funguje, protože existuje jakési rozdělení na primárně vědecké a primárně učitelské pracovníky.
Vaňáčová: Mně tohle ale nepřipadá jako úplně dobré řešení, protože studenti by měli získávat informace od lidí, kteří aktivně dělají vědu. My sice máme volnou ruku a když chceme něco učit, tak si můžeme sami vytvořit kurz a nabídnout ho. Trošku problém ale je, že je špatná průchodnost k základním přednáškám na bakalářském studiu. Tam by podle mě měla být mezi přednášejícími nějaká soutěživost, aby nebylo dané, že někdo má jedno téma na celý život a nikdo jiný tam nemůže proniknout.

Jak člověk dosáhne takových výsledků jako vy?
Vaňáčová: Musí vás to bavit, musíte usilovně pracovat a mít štěstí.
Bryja: K tomu štěstí bych dodal štěstí na vedoucího. Když vám ujede vlak na diplomce, tak to ještě jde, ale když vám ujede vlak na Ph.D., tak už to nikdy nedoženete. Ale dnešní studenti mají určitě mnohem větší šance než my. Prostředí tady velmi vyzrálo a nejsme jediní, kdo se s takovým grantem vrátil. Brno je extrémně úspěšné. Z osmi grantů, které zatím získala Česká republika, jich pět šlo právě na Masarykovu univerzitu – kromě nás dvou dále Jiří Damborský, Lumír Krejčí a Richard Štefl – všichni z Národního centra pro výzkum biomolekul. Hodně v tom pomáhá i zázemí univerzity, které souvisí s kampusem v Bohunicích, i když není ještě hotový.

Je důležité jít do zahraničí na prestižní pracoviště?
Vaňáčová: Určitě je dobré podívat se na nějaký čas ven. Není ale nutně největší výhodou vybrat si tu nejprestižnější instituci a nutně v zahraničí. Kolikrát je daleko lepší dělat kvalitní práci doma u dobrého vedoucího na zajímavém tématu. Byla jsem svědkem, jak studenti zkrachovali i ve špičkových laboratořích kvůli špatnému šéfovi a špatně zadanému tématu.
Bryja: Důležité je také nebát se měnit témata. Tady je zvykem udělat na stejném pracovišti bakalářku, diplomku a pak i doktorskou práci, dostat úvazek vědeckého asistenta a zůstat tam až do smrti. Každá změna je nový impuls, který rozšíří obzory, i když se může zdát pohodlnější zůstat tam, kde už to znáte.

Má podle vás Masarykova univerzita dobře našlápnuto?
Bryja: Je potřeba zvyšovat atraktivitu školy kvalitními lidmi. Věřím, že se bude vracet čím dál tím víc vědců a že se z Masarykovy univerzity nakonec stane standardní evropská univerzita. Pokud bude MU aktivně návrat kvalitních vědců ze zahraničí podporovat, tak je toho možné do deseti let dosáhnout. Nejvíc ale pořád bolí nedostatek internacionalizace. Ve Švédsku, kde jsem působil, bylo cizinců sedmdesát procent. Kdyby se tady podařilo dosáhnout třiceti procent, tak by to bylo výborné.