Přítel, nebo nepřítel? V takových kategoriích se tři roky dívali odborníci z celé Masarykovy univerzity na Rusko jako zahraniční mocnost, která výrazně ovlivňuje tuzemské dění. Vzešla z toho kniha s názvem České bezpečnostní dilema: Rusko jako přítel, nebo nepřítel? Otazník je v názvu knihy záměrně. Komplikovanost vztahu totiž nespočívá ani tak v tom, co východní gigant dělá, ale jaká situace zrovna panuje v České republice.
Projekt, který by komplexně definoval český vztah k Rusku, se chystal dlouhá léta, a měnil vedení i obsah. I pro odborníky to byla velká výzva. Nakonec se ale povedlo dát pod vedením politologů Jana Holzera a Miroslava Mareše, expertů na demokratizaci a bezpečnost, tým složený ze specialistů na mezinárodní vztahy, historii, jazykovědu či ekonomii.
Výstup jejich práce by měl být shrnutím všech důležitých argumentů, které je při hodnocení současného Ruska nutné zvažovat. Knížka navíc vyšla v respektovaném britském nakladatelství Palgrave, které se jinak věnuje spíš obecnějším problémům. Přijetí tématu k vydání se tak dá chápat jako důkaz specifičnosti české situace.
„Ačkoliv se to některým lidem i části akademiků nemusí líbit, tak Česko je příkladem balance, rozkročení mezi Východem a Západem. Ve veřejné diskusi často zaznívá názor, že Česko je se vším všudy ukotveno na Západě, ale není to tak jednoduché. Už jen kvůli některým historickým etapám nebo ideji slovanské vzájemnosti,“ zdůrazňuje Jan Holzer z Fakulty sociálních studií MU.
A rovnou doplňuje, že vymezování se Česka jako země tíhnoucí k Západu či Východu je odrazem preferencí jednotlivých politických aktérů, a to v souvislosti s problémy, kterým jako země čelíme. „V jisté části politického spektra s příslušnou voličskou základnou se projevuje nespokojenost s vývojem naší země po roce 1989 i tím, jak se vyvíjí Západ jako takový. Řada lidí dnes hledá alternativu, kterou, jak se jim zdá, Rusko poskytuje.“
Velkým motorem vytváření pozitivního obrazu Ruska bylo podle politologů selhání takzvaného arabského jara jako modelu demokratizace v dříve autoritářských státech. Rusko bylo jednou ze zemí, které se od těchto procesů distancovalo. „Následně zaujalo postoj ve stylu, my jsme vám to říkali. Což mu vygenerovalo nové stoupence, a to zvláště v zemích, které k tomu měly historické předpoklady,“ dodává Holzer.
Co to ovšem znamená z hlediska bezpečnosti? Autoři publikace jednoznačně konstatují, že Rusko dnes své historické, jazykové nebo geografické vazby tvrdě využívá k prosazování vlastních zájmů. Autoři to shrnují pod pojem hybridní kampaň. „Rusko tady historicky vždycky mělo řadu stoupenců. Ačkoliv to není homogenní skupina lidí, jsou v podstatě kdykoliv připraveni pracovat ve prospěch Ruska. A jeho představitelé je aktivizují, protože vědí, že je tady pro tato sdělení podhoubí,“ sděluje expert na bezpečnostní politiku Miroslav Mareš.
Jako příklady takových kampaní vyjmenovává systematickou snahu narušovat suverénní rozhodování demokraticky zvolené politické reprezentace, agresivní chování Ruska v blízkosti České republiky, typicky na Ukrajině, nebo podporu jednotlivců a organizací jednajících ve prospěch Ruska nebo některých extremistických skupin.
Jiná věc je, že kniha odborníků Masarykovy univerzity obsahuje i analýzu ekonomických vztahů obou zemí. Plyne z ní, že vzájemná hospodářská výměna je marginální a že jednoznačně dominuje české napojení na Německo, Evropskou unii a Západ obecně.
Směřujeme k ideologickému střetu a revizi?
Tak tedy přítel, nebo nepřítel? Například poslední útok hackerů na systémy ministerstva zahraničí, který iniciovala podle úřadů cizí státní moc a je připisován právě Rusům, je argumentem pro to druhé. Holzer i Mareš ale upozorňují také na to, že existuje řada vzájemných kontaktů třeba v oblasti boje proti organizovanému zločinu nebo islámskému terorismu, kde funguje důležitá a prospěšná spolupráce obou zemí. A souhlasí také s argumenty, že svůj mocenský vliv v Česku uplatňuje i Západ. Jde ale o to, že tuto náklonnost si Česko vybralo politickými rozhodnutími demokraticky zvolených představitelů. Alespoň v tuto chvíli...
Autoři jednotlivých kapitol knihy ukazují, že třeba současná vlna dezinformací mluvících v neprospěch Západu není první pokus o destabilizaci stávajícího zřízení. Různým kampaním už Česko čelilo před vstupem do Severoatlantické aliance nebo když se uvažovalo o výstavbě raketových základen USA na českém území. Zdá se ale, že právě teď mají vlivové akce největší úspěch a ohlas.
Proč? „Není vyloučeno, že znovu směřujeme k nějakému ideologickému střetu a revizi toho, jakou politickou vizi považujeme za správnou. A alternativa může být atraktivní čistě proto, že nejsme spokojeni se stávající situací,“ podotýká Holzer.
S Ruskem podle jeho slov nemá smysl pracovat jako se strašákem, ale chce to pragmatický přístup, proto- že napojení na něj se může v mnoha ohledech hodit a hodí. Co by se ovšem určitě vyplatilo, to je víc znát skutečnou situaci v zemi a její historické souvislosti. Po rozpadu Sovětského svazu totiž zájem o dění v jeho nástupnických zemích ochabl a informační deficit se teprve postupně dohání.
