Sekci o ústavním právu předsedal Jan Filip z Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Odložení voleb podle něj prospělo české politické kultuře. „Teď víme, že ani ústavní zákon nezaručuje, že si zákonodárci mohou dělat, co chtějí. Příště už si dají pozor,“ říká ústavní právník.
V ústavě stojí, že změna podstatných náležitostí demokratického státu je nepřípustná – spadá zkrácení volebního období do těchto náležitostí?
Rozhodování, zda jde o podstatnou náležitost demokratického státu, je v podstatě až ten poslední krok v pořadí, protože když se Ústavní soud něčím zabývá, tak musí nejdřív posoudit, zda nějaký právní předpis byl v kompetenci orgánu, který ho vydal, zda byl přijat postupem, který je vyžadován, a konečně, zda je to opravdu právní předpis. Ústavní soud v tomto konkrétním případě odpovídá, že ústavní zákon přijatý poslanci právní předpis není a že je to akt, který není v kompetenci parlamentu, protože ho ústava neumožňuje přijmout.
Proč neumožňuje ústava takový zákon přijmout?
Ústavní zákon nemůže stanovit volební období jinak, než jak to stojí v ústavě. Kdyby to šlo, tak bychom se mohli dostat do situace, že část poslanců bude tvrdit, že jejich volební období končí podle ústavy v červnu 2010, a část by mohla říct, že je tu zákon, který stanoví volební období do října 2009. To by vyvolalo otázku, který z ústavních zákonů platí, a právě v tomto případě se vychází z toho, že rozhodující je text ústavy a nikoliv ústavní zákon, který ústavu vlastně obchází a de facto zasahuje do podstatných náležitostí demokratického státu. Parlament tím totiž říká, že když se mu to hodí, může přijmout zákon, který řekne něco jiného, než co je v ústavě, aniž by do ústavy zasáhl. Ústava by zůstala stejná, ale něco v ní by neplatilo. To je ještě horší, než kdyby přímo poslanci porušovali ústavu, protože by ji tím vlastně ignorovali. Smyslem ústavy vždy bylo omezit absolutní moc. Naši poslanci si mysleli, že takovou moc mají, pokud ji skryjí do hávu ústavního zákona. Ústavní soud jim jasně vzkázal, že nikoliv.
To je kompetenční spor, který netrvá od září 2009, ale od 18. století. Kompetence našeho Ústavního soudu je přesně stanovená. Je dáno, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti – už jen z toho se dá odvodit prakticky všechno. Pak je tu konkrétní výčet jednotlivých kompetencí, kde skutečně chybí, že Ústavní soud rozhoduje o ústavnosti ústavních zákonů. Ale kdyby to tam stálo, šlo by o naprostý nesmysl. To je, jako kdybyste chtěl tvrdit, že co je v Bibli, není biblické. Ústavní soud přece musí posoudit, jestli ústavní zákon je vůbec ústavním zákonem. Teoreticky by soud mohl dospět třeba k tomu, že nějaká část naší ústavy odporuje tomu, co označujeme jako podstatnou náležitost demokratického státu.
Překvapilo vás nedávné prohlášení předsedy Ústavního soudu Rychetského, že novela ústavy, kterou poslanci chystali po zrušení ústavního zákona, by už pravděpodobně u soudu nenarazila?
Vůbec mě to nepřekvapilo. Odpadl by tím základní problém, že by tu byly dvě úpravy ústavy, které si odporují. Ústavní soud už by mohl jen obtížně najít argumenty, které měl předtím. Mohlo by se snad posuzovat, zda jde o nějaké zneužití práva, ale to by těžko převážilo.
Potřebuje česká ústava v tomto kontextu nějak změnit nebo je to otázka kompatibility ústavy s českou politickou kulturou?
Ústava není špatná. Je to skutečně spíš otázka politické kultury a jednání. Jde o problém politiků, kteří si mysleli, že jim všechno projde. Teď po rozhodnutí Ústavního soudu byli velice opatrní, dokonce tak opatrní, že volby už ani nevyvolali, i když klidně mohli. Ostuda, kterou jsme z toho měli, za to do jisté míry stála. V podstatě se totiž nic moc nestalo – jen teď víme, že ani ústavní zákon nezaručuje, že si zákonodárci mohou dělat, co chtějí. Příště už si dají pozor.
