Science slam je vědecko-popularizační soutěž, v rámci které vědci a vědkyně prezentují své výzkumy. Nejedná se však o nudnou prezentaci, ale spíše o krátké divadelní představení. Cílem je předat divákům nadšení pro vědu, a také ukázat, co se děje za dveřmi vědeckých ústavů a pracovišť. A proto se do kulturního centra CO.LABS vydávám na čtrnáctý Science slam naší univerzity podívat i já.
Hned u vchodu dostávám program a v něm barevné karty, pomocí kterých můžu po představení hlasovat. Osobně jsem na slamu poprvé, a tak nevím co přesně očekávat. Spousta lidí v mé řadě však akci zná a ujišťuje mně, že to bude skvělý večer.
„Rád chodím například na přednášky Mendel Lectures. Kdysi jsem ale taky viděl nějaká videa ze Science slamu a dost se mi to líbilo. Takže když jsem v kampusu na chodbě spatřil plakát, tak jsem si Science slam přišel užít naživo,“ objasňuje důvod své návštěvy student biochemie Jan Bucek.
„Byla jsem na slamu jenom jednou a hrozně se mi to líbilo. Když jsem uviděla u přátel na sociálních sítích upoutávku, rozhodla jsem se vyrazit a pobavit se,“ přidává se ke kladnému hodnocení této akce Alena Krčmářová.
V tu chvíli se ale v sále začínají zhasínat světla a první představení začíná. Na pódium vstupuje moderátor Petr Holík a uvádí první vědkyni. Denisu Zlámalovou a její vystoupení s názvem DNA – okno do minulosti. Během něj jsem se například dozvěděla, že z DNA, kterou vědci získají z kostí našich předků, lze vyčíst nejen jaké národnosti moji příbuzní byli, ale i kam migrovali anebo jestli byli alergičtí na mléko. Ale nejvíce šokující informace přichází až nakonec. „My lidé máme takové tendence hledat mezi našimi předky výjimečné osobnosti a pak se pomocí nich identifikovat. Ale jak velkou roli vlastně jeden takový předek hraje? Když půjdeme několik generací zpátky zhruba do roku 1400 tak bychom každý z nás v tehdejší generaci měli mít více než jednu miliardu předků. Jenže v té době celosvětová populace nečítala ani půl miliardy lidí. Každý z nás je tedy druhému příbuznější víc, než bychom řekli. Takže ten jeden výjimečný předek asi tisíc let zpátky hraje v mém genomu asi stejnou roli jako v tom vašem,“ končí svůj projev Denisa Zlámalová z Ústavu archeologie a muzeologie filozofické fakulty.
Jako druhá přišla na pódium archivářka Jaroslava Kacetlová, která představila osudy tří českých vědců za dob nacismu a komunismu. Jedním z nich byl i profesor antických dějin Vladimír Groh, který se zapojil do odboje a byl zatčen a popraven. „Musíme pochopit co se v dějinách odehrálo, abychom mohli lépe vnímat naši současnost a abychom mohli zavčas rozpoznat, kdyby se k něčemu takovému zase schylovalo. To poznání nám přináší právě fakta a informace z deníků a dopisů těchto vědců, které jsou uložené v našich archivech,“ uvádí Jaroslava Kacetlová.
„Moje rodina o mně říká, že jsem environmentální šikanátorka a že jim způsobuji environmentální deprese. Já je ale jen chci upozornit na toxické látky, které se jim dostávají do těla a které mnoho lidí nebere vážně,“ začala své vystoupení Nina Pálešová z RECETOXu. Látky, které zmiňovala, se nazývají polyfluorované a mají zkratku PFAS. Výrobci outdoorového oblečení a teflonového nádobí je velice často využívají, jelikož odpuzují vlhkost i mastnotu. Kdo je však miluje ještě více, jsou provozovatelé rychlých občerstvení, kteří nám do obalů, prolezlých těmito toxiny, balí jídlo. „Není tak překvapením, že je můžeme detekovat i v našem těle, kam se dostaly z kontaminované vody nebo potravin, které byly zabalené v jednorázovém obalu. A právě tyto látky se nám hromadí v těle a způsobují narušení imunity, kardiovaskulární onemocnění nebo rakovinu,“ postrašila nejen mě ale i celý sál Nina Pálešová. „A jaké je řešení?“ zeptala se na závěr. „Používat raději nerezové lahve na vodu nebo skleněné krabičky.“
Jako poslední se představila vědkyně z fakulty sportovních studií Tereza Možná, která zkoumá poruchy autistického spektra a jeho vliv na pohybové a motorické problémy. Společně s ní jsme si vyzkoušeli jednoduchý koordinační test, který si můžete provést i vy. Stačí zvednout ruce do úrovně očí a pomocí prstů na jedné ruce ukázat zajíčka, zatímco druhá ruka představuje pušku. Během dvaceti vteřin pak musíte tyto dva symboly na rukou střídat. Upřímně, moc mně to nešlo. A nebyla jsem rozhodně sama. „Zkuste si tento test zopakovat další den a pak zase další a další. I takováto hloupost totiž má potenciál ovlivnit náš mozek. Je totiž vědecky dokázáno, že pravidelná pohybová aktivita může zlepšovat naše kognitivní a řečové schopnosti. Takže neleňte doma a jděte se ven hýbat,“ vybídla diváky Tereza Možná.
Vítězkou Science slam 14 se nakonec na základě hlasování diváků stala Nina Pálešová.
Autorka článku je studentkou fakulty sociálních studií a členkou studentské redakce Magazínu M.