I když české země nikdy neměly žádné kolonie, prvky spojované s fenoménem kolonialismu se objevují v českém umění i v kulturních institucích dodnes. Přesto je v České republice omezená vůle o otázkách spojených s využíváním nerostného či kulturního bohatství dřívějších kolonií mluvit. Proč tomu tak je, to se pokouší zjistit historik umění Matthew Rampley, který působí na filozofické fakultě a jehož výzkum získal od Grantové agentury ČR grant EXPRO.
„Když jsem začal víc sledovat design či filmy v českém kontextu, začal jsem si uvědomovat, kolik je v nich rasistických podobenství a stereotypů o jiných národech, kulturách či náboženstvích, a to nejen v těch historických. Navíc i v České republice jsou muzea, která mají sbírky artefaktů z dříve kolonizovaných zemí. Co mě ale zaujalo nejvíc, byla skutečnost, že se tady nevede téměř žádná debata o původu některých muzejních či uměleckých děl,“ přibližuje Rampley podněty, které ho vedly k projektu s názvem Češi a koloniální svět: Design a vizuální kultura od roku 1848.
Rampley si všiml, že zatímco například v Polsku a Rakousku se o koloniálním dědictví vážně diskutuje již delší dobu, u nás se o těchto tématech mluví se značnou neochotou.
Kdo je bez viny
Kritika koloniálních postojů a praktik se obvykle týká velkých evropských říší a původem britský vědec chce zjistit, jak moc jsou tyto otázky relevantní pro dnešní Českou republiku. I když totiž nikdy nebyla přímo koloniální mocností, byla součástí evropské koloniální minulosti a Češi se na ní podíleli jako obchodníci, objevitelé či správci ve službách různých impérií.
Přesto se Češi vnímají spíše jako země kolonizovaná Habsburky, Třetí říší či Sovětským svazem a nemají moc pochopení pro snahy o dekolonizaci, které se objevují napříč západní Evropou.
Často v této souvislosti namítají, že jsou malý národ, který nikdy neměl kolonie. Matthew Rampley tyto postoje chápe, podle něj je ale důležité o těchto věcech mluvit a otevírat diskusi například o původu některých muzejních artefaktů či roli jednotlivců v koloniální éře.
I když se u nás občas přiznává, že se tyto předměty v muzejních sbírkách nacházejí, komentátoři mají tendenci tuto skutečnost omlouvat nebo vysvětlovat tím, že naše situace byla od té, která panovala v imperiálních mocnostech jako Británie nebo Francie, odlišná.
Nejen v Česku pak padá v diskusích o dekolonializaci argument, že to tak dělali všichni, tak proč bychom za to měli být v současnosti obviňováni. Podle Rampleyho je však nutné se dívat na to, zda v té době byly jiné možnosti, jak k věcem přistupovat, a dodává, že už v polovině 19. století zaznívala kritika kolonialismu.
Tvrzení o české nekoloniální minulosti je tedy jen jedna strana mince. Existuje totiž spousta důkazů, že vztah k impériím a koloniím byl mnohem složitější.
„Chci této situaci porozumět a snažím se naznačit, že i Češi byli zapleteni do kolonialismu, a to nejen jako oběti, ale i jako aktéři. Mimo jiné tady existují stejné druhy koloniálních představ a předsudků jako v bývalých impériích. Dobrým začátkem by podle mě mohlo být přiznání si faktu, že i Češi užívali výhod kolonialismu, a také snaha otevřeně mluvit třeba o původu muzejních artefaktů. To nám může pomoci pochopit i některé aspekty současné české společnost a také zaujmout otevřenější a kritičtější postoj k minulosti.“
Moralizování není cesta
Matthew Rampley však zdůrazňuje, že není příznivcem moralizování a vytváření viny za činy minulosti, to podle něj není produktivní cesta. Jak říká, je nutné posuzovat každý čin, artefakt či umělecké dílo samostatně.
„Určitě není potřeba například vracet všechny koloniální předměty původním majitelům či do zemí původu, ale mělo by se o cestách, jakými se dostaly do českého kulturního dědictví, mluvit. A třeba si i vzít příklad z některých evropských institucí jako jsou Wereldmuseum (Muzeum světové kultury) v Leidenu nebo Weltmuseum ve Vídni, které začaly využívat historii artefaktů ve svých sbírkách pro vzdělávání a osvětu,“ dodává Rampley.
