Je o vás známé, že máte poměrně zavazující vztah k poslání akademika. Jak si takové poslání představujete?
Když už jste jednou ve školství, vyvstává pro vás spousta morálních závazků. I když to bude znít hrozně frázovitě, musíte jít příkladem a být na svém místě. Nestačí být jen odborníkem, ale je třeba vědět, jak se chovat před třídou studentů, a prezentovat vlastnosti, které mohou sloužit jako vzor. To je hodně zavazující. Musíte být vždycky připraven být vlídný, ale i kritický, umět pochválit, ale i pokárat. Najít správnou míru ovšem není jednoduché.
Proč jste se vy sama rozhodla učit?
Původně jsem se hodně věnovala hudbě, sólovému zpěvu a hře na klavír. Po maturitě jsem se ale rozhodovala mezi uměleckou dráhou a školstvím a moji cestu nakonec ovlivnilo to, že jsem žena a že jsem chtěla mít rodinu a děti. Můj učitel zpěvu mi to řekl jasně: jestli chceš mít rodinu, musíš počítat s tím, že to bude velmi obtížné. Dráha učitele naopak nabízela více volného času, který bych mohla věnovat i dětem, a to pro mě bylo rozhodující.
Vystudovala jsem hudební výchovu a francouzštinu a později ještě němčinu pro třetí stupeň. Počítala jsem s tím, že půjdu učit na gymnázium, na menší děti jsem si netroufala. Nenašla jsem ale vhodné místo a musela jsem se uchytit na základní škole, kde jsem byla dlouho placená jako nekvalifikovaná pracovní síla, protože jsem měla vzdělání právě až pro třetí stupeň vzdělávání.
Před pokračujícím studiem na Masarykově univerzitě jste studovala a žila v Olomouci. Jak jste se dostala do Brna?
Tou hybnou silou byl můj manžel, který získal místo jako profesor na dějinách umění na filozofické fakultě. Přestěhovali jsme se tedy do Brna. Nejdřív jsem pracovala na katedře cizích jazyků vysoké školy zemědělské, a když se později v roce 1967 vypisovaly konkurzy na pedagogickou fakultu, přihlásila jsem se a od té doby jsem zde.
Pomohlo vám v práci na pedagogické fakultě, že jste měla bohatou učitelskou praxi?
Rozhodně. Při studiích na tehdejší filozofické fakultě jsme se s tím, jak učit, moc neseznámili. Studium mířilo spíš k vědecké práci. Takže pro dráhu vysokoškolského učitele mi tato zkušenost dala nesmírně mnoho. Věděla jsem, jak ke studentům přistupovat, jak jim znalosti předávat. S učením se to má tak, že si musíte uvědomit, že nestačí předkládat pouze pravidla jako nějaká daná dogmata – musíte vysvětlovat. Postupně jsem se zaměřila na gramatiku a právě v té musíte velmi dobře vědět proč a jak co funguje, vycházet z toho, co studenti již znají, a je potřeba přemýšlet v souvislostech.
Hudbu jste postupně po příchodu na vysokou školu úplně opustila?
Bohužel to jinak už nešlo, dokonce už když jsem začala učit na základní škole. Celou střední školu jsem denně cvičila nejméně tři hodiny hru na klavír a dvě hodiny zpěv. K normální přípravě do školy jsem se tak dostávala až někdy v osm večer. Takové tempo se udržet nedalo a věnovat se tomu nějak polovičatě nemělo smysl. Kromě toho když učíte, přece jen poměrně hodně mluvíte, což zpěvu také moc neprospívá. Nicméně hudba v naší rodině zůstala důležitá. Děti považovaly hudební vzdělávání za samozřejmé, a teď už zpívají i moje vnoučata.
Zazpíváte si ještě někdy vy sama?
No to samozřejmě ano (směje se), ale úroveň, na jaké jsem zpívala, už je dávno passé. Spíš už teď ráda poslouchám, v divadle dávám přednost operám.
Co vás baví na vaší práci?
Je to práce, která vás neustále zavádí do kontextu jiných kultur, máte možnost, nebo dokonce musíte přečíst spoustu zajímavých knih a můžete také srovnávat. Já se navíc věnuji jazyku, který je ze své podstaty neuvěřitelně živý a neustále se mění. Nemyslete si, že to zažívá jen čeština, mění se i francouzština, i když je daleko konzervativnější. Francouzi když zavedou nějakou změnu, sporadicky ji ještě dvacet let nereflektují. Každopádně když se pohybujete v takovém odvětví, musíte jít pořád dál a nemůžete ustrnout. Kromě toho je pro mě coby učitelku gramatiky, která se může zdát na první pohled poměrně nezáživná, velká výzva toto téma polidštit. Docílit prostě toho, aby se studenti na gramatiku nedívali jako na nutné zlo, představit ji s její barvitostí, rozmanitostí, ale i s jejími pravidly.
Vidíte na studentech, kteří procházejí poslední čtyři desetiletí vašima rukama, nějakou změnu?
Dřív bývali studenti na jedné straně otevřenější a na druhé zase uzavřenější. Dnes student nemá problém, když něco neví, poslat e-mail a pak další a další a žádá o věci, které jsou nabíledni, a stačilo by třeba zajít do knihovny a najít si je. Je bezprostřednější. Mám pocit, že dřív se studenti víc ostýchali a raději sami pátrali. Podobně dřív na sebe studenti museli více spoléhat, protože dostupnost pramenů byla daleko horší. Dnes si díky technickému pokroku mohou snadno sehnat cokoliv z celého světa. Také mám pocit, že se trochu vytratila odpovědnost ke studiu. Tedy objevil se přístup: když se mi to nepodaří, tak půjdu jinam.
To zní jen jako důsledek pestré nabídky a větších možností.
Člověka, který pamatuje staré časy, to ale zamrzí. Zvlášť když si vzpomenu, že jsme za minulého režimu byli nuceni přijímat studenty podle připraveného klíče. Věděli jsme, že třetina nesmí být z politických důvodů přijata, z další třetiny si můžeme vybírat a zbytek vyvolených přijmout musíme. Ti, kteří patřili do té střední skupiny, si pak velmi vážili možnosti studovat. Ale jistě máte pravdu, že to všechno jsou jen průvodní jevy dnešní doby a není to kritika, nic se samozřejmě nedá generalizovat.
Traduje se, že hodně lidí jde sice studovat na pedagogické fakulty, ale za učitelskou prací zdaleka všichni nevyrážejí. Je to tak?
Asi to tak bude, ale nevnímala bych to jednoznačně negativně. Vzdělání, jaké tu dostanou, totiž logicky otevírá poměrně široký okruh působení, zvlášť pokud jde o jazyky, díky kterým také vstřebávají reálie dalších zemí. Navíc i předměty spojené s pedagogikou a psychologií, které zde studenti musí povinně absolvovat, je vybavují dovednostmi, které se dají uplatnit ve spoustě profesí. Negativní ale rozhodně je, že k výběru jiného povolání je může vést i to, že coby učitelé nezískají žádnou lukrativní budoucnost. Hoši-absolventi vždycky říkají, že s platem, který dostanou jako učitelé, neuživí rodinu. Jdou pak pracovat jako manažeři třeba někam do supermarketu, protože s jazyky tam mají šanci rychlejšího kariérního a platového růstu.
Občas se vynořují debaty na téma vztahu filozofické a přírodovědecké fakulty na jedné straně a pedagogické fakulty na straně druhé. Řada oborů se na nich totiž do jisté míry dubluje. K čemu to potřebujeme?
Podobnou otázku mi kdysi položil bývalý rektor Eduard Schmidt. Poslání pedagogické fakulty je naučit lidi předávat vědění. To mají ostatní fakulty na starosti jen sekundárně a doplňkově. K nějakému centrálnímu sloučení tedy podle mě dojít nemůže. Studenti pedagogické fakulty totiž stěží budou na základní škole potřebovat znalost všech hláskových změn třeba v historické mluvnici, stejně jako na filozofické fakultě nemusí budoucí absolventi umět sedmiletému dítěti vysvětlit, proč a kdy se ve shodě přísudku s podmětem píše měkké nebo tvrdé i/y. Filozofická fakulta z vás udělá specializovaného odborníka, třeba i budoucího vědce. Pedagogická fakulta vás naučí, jak učit, a navíc vás vybaví schopností adaptability.
Na začátku 90. jste se na dlouho stala proděkankou fakulty. Jak vypadala reforma polistopadové vysoké školy?
Velmi rychle se začal klást důraz na výuku jazyků a na jiný způsob organizace. Na fakultě byla do té doby zrušená výuka západních jazyků, a když se najednou otevřelo zahraničí, museli jsme se rychle vyrovnat s tím, že se do těchto kontextů musíme zase zapojit. Starala jsem se proto o navazování zahraničních styků, dívali jsme se, jak se co dělá na příbuzných fakultách v cizině, a doplňovali jsme, co nám chybělo.
Stojíte za obnovením katedry západních studií. Byl to hodně velký boj nebo to šlo samo?
Všichni tomu nebyli úplně naklonění. Nechápala jsem proč, když je potřebí znát tolik cizích jazyků. Měli jsme ji až do roku 1976, kdy byla z politických důvodů zrušena. V roce 1989 jsem si řekla, že se tento stav musí konečně napravit. Měla jsem štěstí, že tehdejší rektor Jelínek a prorektor Říha pro to měli pochopení, a i když byli velmi zaměstnaní, našli si večer čas, abych jim telefonovala a sdělovala své těžkosti a svoje nápady. Katedra tedy vznikla, původně v rozsahu asi 16 lidí na angličtinu, němčinu a francouzštinu. K tomu jsme ještě zajišťovali v rámci povinné výuky cizích jazyků italštinu a španělštinu. Postupně jsme se ale samozřejmě rozšiřovali. Katedra zastřešující všechny jazyky se tak musela rozdělit, protože zejména požadavky na angličtinu a němčinu ze strany zahraničních podporovatelů velmi vzrůstaly. Dnes má jen anglistika přes třicet učitelů.
Začala jste se postupně orientovat víc na francouzštinu než na němčinu. Jak k tomu došlo?
Nebylo možné udržet oba jazyky na kvalitní úrovni, jeden jsem si musela vybrat. Na začátku 90. let jsem ještě musela kvůli nedostatku lidí oscilovat mezi oběma jazyky a úplně jsem se toho zbavila teprve před několika lety, výrazněji jsem se ale orientovala na francouzštinu už v osmdesátých letech. Nicméně tato moje dvojakost měla jistou výhodu a dodneška z ní těžím.
Proč vám francouzština přirostla víc k srdci?
Asi v tom hrála roli hudba. Je to přece jen zpěvnější jazyk. Němčina pro mě byla vždycky spíš takový jazyk, u kterého se předpokládalo, že ho budu umět. Byla jsem jím obklopená odmalička, protože jsem vyrůstala v Sudetech, a když se nad tím tak zamyslím, byla to asi trochu pohodlnost a trochu setrvačnost.
Není francouzština v posledních letech tak trochu na ústupu?
Angličtina samozřejmě převládla, ale myslím, že si v našem prostoru francouzština stále udržuje stále to třetí místo. Francouzi ale skutečně udělali velkou chybu v tom, že se angličtině začali podřizovat, a přestali třeba v rámci institucí Evropské unie publikovat výhradně ve svém jazyce. Francouzština je totiž stále jedním z hlavních jednacích jazyků EU, takže k tomu není a nebyl důvod. Francie tak navíc ztrácí své dřívější velmocenské postavení. Ale co se týče umění, Paříž snad i nadále zůstává stejně důležitá jako dřív. Nicméně i přesto všechno si nemyslím, že by byla francouzština dále na ústupu, spíš momentálně stagnuje.
Ve Francii jste byla na řadě studijních pobytů, několikrát i na Sorbonně. Jak na to vzpomínáte?
V každém směru je přínosné dostat se do prostředí, o kterém máte studentům něco vykládat. Učit jazyk a nemít znalost jeho přirozeného prostředí, je špatné. Paříž navíc dokáže ve všech směrech nabídnout kulturní obohacení. Francouzi jsou také velmi vstřícní a přátelští a je poměrně snadné s nimi navázat výborné dlouhotrvající kontakty. Německý svět mi v kontrastu k tomu připadá uzavřenější. Francie je nezávaznější a lehčí, jejich temperament je mi patrně bližší.
Byla jste dlouho vedoucí katedry francouzského jazyka a literatury. Proč už jste ve funkci skončila?
Upřímně řečeno pro mě byla obrovská úleva zbavit se této funkce. Je to absurdní, ale teprve teď se dostávám k tomu, že mohu vydat různé přehledy gramatiky, kterých mám v hlavě tolik, že se obávám, že už je všechny ani nedodělám.
Tolik vás to zdrželo od vědecké práce?
Nebyla to samozřejmě jen tato a další funkce, ale také rodina. To je věc, kterou jsem svému muži vždycky trochu záviděla, tedy že se mohl naplno věnovat své práci a umění, zatímco já musela zařídit i to, aby fungovala rodina. Chvilky k vědecké práci jsem si musela ukrást ze svého – mnohdy pomyslného – volného času.
Pocítila jste ve vztahu k práci tak moc, že jste žena?
Je to rozhodně určitý handicap. Nemůžete zůstat pozadu ve vědě, musíte neustále studovat a publikovat, i když třeba o něco později než vaši kolegové, a zároveň musíte myslet na rodinu, která se nedá ošidit, nepočká. Je to prostě těžší.
Dnes už to ale asi ženy mají lehčí, nemyslíte?
Určitě to mají lehčí, ale obávám se, že na to doplácejí děti. Ve školách je vidět, že rodinné zázemí často schází. Přitom to, co vložíte do svých dětí, je úplně nejdůležitější. Podle toho pak prospívají a vedou svůj život. V domácnostech dnes samozřejmě máte víc pomocníků a přístrojů, existuje široká nabídka služeb péče o děti, muži jsou zvyklí se víc účastnit provozu rodiny, ale já jsem v této oblasti trochu staromódní. Přece jen si myslím - i přesto že tady říkám, jak jsem svému muži záviděla -, že takový model má něco do sebe. Nicméně třeba má snacha už si to asi myslet nebude.
Máte teď, když jste se osvobodila od funkce vedoucí katedry, nějaký velký publikační plán?
Snažím se být realista a vím, že to není možné. Chci ale pro studenty zpracovat různá drobná gramatická úskalí francouzštiny. Snažím se publikovat česky, aby s příručkami mohli pracovat i začátečníci a nebyli omezováni neznalostí jazyka a terminologie. Nepíšu většinou samozřejmě nic moc objevného, zpravidla už to najdete ve velkých zahraničních i našich publikacích, ty jsou ale studentům na pregraduální úrovni nedostupné. Nevěřil byste ale, jak je to kolikrát obtížné, protože se při psaní takových publikací musíte dopouštět určité vulgarizace a zjednodušení, ale zároveň nesmíte studentům poškodit jejich další vnímání jazyka. Hledání této hranice dá člověku hodně práce a rozmýšlení.
