Prof. PhDr. Michal Charvát, CSc., je akademik, bez jehož přičinění by Masarykova univerzita zřejmě zůstala osmičlennou rodinou.
Právě v jeho hlavě vyklíčil nápad na založení nejmladší a v pořadí deváté fakulty. Za osm let své existence si fakulta sportovních studií i díky němu coby prvnímu děkanovi dokázala vybudovat zásadní postavení ve sportovním vzdělávání na území Česka a z provizorních prostor se přestěhovala do zbrusu nových pavilonů v univerzitním kampusu. Teď už jako proděkan sní Charvát o tom, že hned vedle fakulty vyroste atletická hala. Stejně tak si ale přeje, aby mu dál sloužilo zdraví a mohl se věnovat sportu.
Kdy jste vůbec dostal nápad na založení fakulty sportovních studií?
Snil jsem o tom prakticky od chvíle, kdy jsem začal v roce 1973 pracovat na pedagogické fakultě. Fakulty podobného typu existovaly jen v Praze a v Bratislavě. V Brně, třetím městě republiky na půli cesty mezi nimi, chyběla. Pro vznik sportovní fakulty ale nebyly za totality vhodné politické podmínky. V podstatě nám tu možnost otevřela až revoluce. Ani pak to ovšem nebylo samo od sebe. Nicméně tradici ve vzdělávání v oblasti tělesné výchovy a sportu má Brno velkou, takže jít tímto směrem bylo logické.
Fakulta se studentům otevřela v roce 2002. Jak vypadala porevoluční cesta až k tomuto okamžiku?
Krátce po převratu jsem se stal vedoucím ústavu tělesné kultury na pedagogické fakultě. V roce 1993 se nám podařilo získat akreditaci pro docentské řízení, čímž jsme se odborně posunuli o klíčový stupínek výš. Sledovali jsme také průkopníky na univerzitě v Olomouci, kde z podobného pracoviště, jako jsme byli my, vznikala také sportovně zaměřená fakulta. To nám dodávalo odvahy. Jako vzor nám posloužily materiály nové Fakulty informatiky MU, a tak jsme na sebe začali postupně vrstvit všechny potřebné spisy. Nároky se ovšem rok od roku zvyšovaly, takže nakonec prošla až čtvrtá verze žádosti.
Akreditaci jste získali v září 2001, v době teroristických útoků ve Spojených státech…
Dostali jsme ji dokonce přímo v ten den, kdy v Americe padaly mrakodrapy. Byli jsme s rektorem Zlatuškou a prorektorkou Brázdovou u akreditační komise v Kolíně, kde jsme projekt obhájili. Na cestě zpátky jsme se zastavili v restauraci na jídlo. Běžela tam televize se záběry letadel vrážejících do mrakodrapů. Říkali jsme si, že je zvláštní, že takhle odpoledne dávají akční film. Jenže to bohužel byla skutečnost. Zkalilo to pochopitelně naši radost z úspěchu, protože nám tady vznikala fakulta, stáli jsme u zrodu něčeho nového, a tam za oceánem padaly mrakodrapy s lidmi.
Fakulta sídlila až do minulého roku v různých provizorních prostorech. Jak jste se s tím vyrovnávali?
Byli jsme nadšení, ale také jsme u toho trošku zestárli (směje se). Všichni z původního ústavu tělesné kultury na pedagogické fakultě byli ze skutečnosti, že fakulta nakonec opravdu vznikla, v úžasné euforii a šli do všeho naplno, takže jsme to provizorium nesli docela dobře. Nadšení ale samozřejmě postupně trochu opadalo s tím, jak jsme začali chtít více vědecké práce a zjišťovali různá kritéria, která jsme jako fakulta museli splňovat. O Komárově, kde jsme sídlili, jsme od začátku věděli, že je to dočasné, ale přesto se tam muselo hodně přestavovat, aby fakulta vůbec mohla nějak fungovat. Zadávali jsme tedy požadavky na to, jak se má co upravovat, protože tam původně byly jen garáže a jídelna, ale zároveň jsme už řešili, co s námi bude dál.
Jak vznikl nápad umístit fakultu sportovních studií zrovna do kampusu v Bohunicích?
Napadlo to tehdy rektora Zlatušku. Dávalo to perfektní smysl vzhledem k prostorovým možnostem pro další sportoviště i vzhledem k mezioborové vazbě na medicínské a biologické obory.
Fakulta je svým stářím v Česku na třetím místě. Jak se za necelou desítku let své existence srovnala s konkurencí těch ostatních?
Aniž bych se chtěl nějak chválit, myslím si, že jsme dosáhli naprosto srovnatelné úrovně. Ukazují to ostatně i zcela objektivní ukazatele v různých hodnoceních. Vyrazili jsme totiž ohromným způsobem dopředu. Hodně nám pomohlo, že jsme jako první mezi sportovními fakultami v Česku zavedli kreditní systém. Masarykova univerzita navíc sama o sobě funguje jako dobrá značka, má vysoký kredit a i díky informačnímu systému a řadě dalších okolností v sobě skrývá ohromnou pružnost. Teď je klíčové, že jsme postavením pavilonů v kampusu úspěšně dokončili fázi stabilizace a nic nebrání dalšímu růstu. Nemáme bohužel na rozdíl od ostatních fakult dlouhodobé výzkumné záměry, protože byly zrušeny dřív, než jsme je jako mladá fakulta mohli vůbec získat. Máme ale zase nové plány, které jako projekty předkládáme.
Jaký je to pro vás pocit, že jste fakultu dovedl od jejího vzniku až k přestěhování do kampusu?
Byla to ohromná náhoda, protože to vyšlo úplně těsně. Ale aspoň se to tak hezky uzavřelo. Stál jsem díky tomu ještě na pódiu, když se nové pavilony otevíraly, ale už jsem se sem jako děkan vlastně pořádně nestěhoval. Přestřihli jsme pásku, kterou jsem si schoval do hrníčku v kanceláři, a fakultu jsem vzápětí předal svému nástupci.
Co byste fakultě ještě do budoucna přál?
Máme tady teď nové tělocvičny a velkou halu, takže si nechci nějak stěžovat, ale ještě bych měl jednu vizi. Vybral jsem si proto schválně místnost v novém pavilonu děkanátu, odkud mám výhled na prázdnou nezastavěnou plochu hned vedle fakulty. Tam by se mi totiž líbil krytý atletický stadion. Existují na něj už dokonce studie, které zahrnují třeba i plaveckou dvojdráhu, fyzioterapeutické centrum a další příjemné drobnosti. Bohužel minulé vedení města nebylo této vizi moc nakloněné.
Nápad na hokejovou arénu se vám nelíbí?
Připadá mi to nesmyslné, protože všude jinde na světě se hokejová aréna staví vedle velkých sportovních zařízení, třeba fotbalového stadionu. Umožňuje to sdružit zázemí, jako jsou garáže, parkoviště nebo pohostinská zařízení. Pro něco takového má v Brně skvělé dispozice Ponava, prostor za Lužánkami. Ostatně jsou na to vypracovány i studie. Hokejová aréna umístěná tady v Bohunicích, vedle vědeckého centra a největší jihomoravské nemocnice s traumacentrem, kam proudí jedna sanitka za druhou, prostě moc vhodná není. A to neříkám, protože bych měl něco proti hokeji. Když mi čas dovolí, chodím na každý zápas Komety. A sportovní prostředí miluji – zúčastnil jsem se sám deseti světových univerziád a stojím o zvelebování sportovního Brna, ale je potřeba trochu víc přemýšlet nad tím, jak to udělat.
Proč by se vám tu ale líbila zrovna atletika?
V Brně nemá tento sport pořádné zázemí. Díky prostorovým možnostem by tu navíc mohla vyrůst víceúčelová hala, jaká není v celém Česku. V návaznosti by tu třeba vznikla odnož střediska vrcholového sportu a takový prostor by určitě přilákal řadu mezinárodních utkání. My bychom tam také mohli učit. Celkově by mi to sem koncepčně daleko lépe zapadlo.
Patříte mezi průkopníky sociologie sportu v Česku. Kde vidíte roli sportu ve společnosti?
Sport a sportovní hry jsou sociální fenomén, který je na stejné úrovni jako kultura v užším slova smyslu. Holandský sociolog Huizinga zdůrazňuje, že sport má svůj původ v nejrůznějších hrách, kterými se člověk zabavoval dřív, než vůbec vytvářel nějakou kulturu. Je to něco, co je pro všechny živočichy zcela přirozené. Vidíme, že i zvířata si hrají. Stejně tak lidé, jen co se museli trochu méně starat o shánění vlastní obživy, začali vymýšlet nejrůznější hry, potažmo sporty. A dodnes si sport zachovává svůj smysl a význam – ať už v podobě vrcholové nebo coby sport výkonnostní, jako cesta, jak relaxovat, uvolnit energii a posilovat své zdraví, i jako rozšířený způsob dobré divácké zábavy.
Sport a zejména ten vrcholový, profesionální, je ale spojený s celou řadou negativních a kritizovaných jevů, jako je komercializace nebo doping. Říkají to zejména ti, kteří pamatují ony staré, spíše nadšenecké časy.
Mně se samozřejmě také nelíbí, jak vrcholovému sportu vládnou peníze, ale člověk to zase nemůže démonizovat. Hráči na nejvyšší úrovni, jako je třeba Jaromír Jágr, se nezačali sportu věnovat a neprovozují ho jen kvůli penězům. Kdyby k němu neměli vztah a nebavil je, tak by jej nikdy nemohli dělat – to by jim za tu šílenou dřinu nestálo. A kromě toho, ve kterém aspektu lidského života nehrají nějakou roli peníze? A kde jsou peníze, tam je i závist. Komu to leží v krku, má jednoduchou možnost – nepodporovat to. Někdo vrcholový sport odsuzuje, někdo na něj chodí rád. Každý si můžeme dělat, co chceme. A že se ve vrcholovém sportu někdy dopuje a podvádí, mi nepřipadá nijak šokující. Sportovci představují průřez běžnou populací, takže i mezi nimi se pochopitelně najdou podvodníci.
Nebojíte se toho, že stále více pokračující profesionalizace sportu ho může obrat o jeho základní myšlenky?
Myslím si, že ne. Sport má stále svůj smysl na všech úrovních. Aby se lidé mohli dobře zabavit sledováním sportu, potřebují mít profesionální sportovce a ty je potřeba nějak zaplatit.To všechno zase vede k tlaku na zvyšování výkonu. Celý tento systém má silný vliv na výkonnostní sport, který nachází ve vrcholovém své vzory. Lidé si pořizují všechny ty lyže, tenisové rakety a kola, moderní oblečení a obuv, a potom sportují. Oblouk na lyžích jedou samozřejmě pomaleji, ale snaží se ho naučit, pokoušejí se přiblížit svým obdivovaným profesionálům.
Teď pohled z druhé strany: Z řady sportovních odvětví jsou slyšet nářky nad tím, že selhává systém, který by děti dovedl až na špičkovou úroveň. Je to tak?
Skutečně se ukázalo, že tzv. sportovní střediska, která tu existovala do roku 1990, do jisté míry chybí a v některým sportech se objevují generační mezery. Pomalu se ale tento systém v určité podobě obnovuje. Hlavní problém bych však neviděl ani tak ve výchově k vrcholovému sportu, ale v rodinách. Právě tam se vytváří vztah k pohybu, protože právě rodina je dominantní jednotkou, jež má na dítě největší vliv.
Pak je tu ale odvrácená stránka věci, a sice rodiče, kteří chtějí, aby se jejich dítě stalo za každou cenu sportovní hvězdou a vydělávalo na ně peníze.
Vsadit všechno jenom na sport je samozřejmě nerozum. Myslet si, že z mého dítěte bude další Berdych nebo Hašek a že bude mít spoustu peněz, které mi umožní po zbytek života nic nedělat, je hloupost. Když si sociálně slabší rodič doslova odtrhává od huby, aby jeho dítě mohlo trénovat tenis, tak se principiálně chová špatně. Existuje celá řada ekonomicky dostupnějších sportů, na jejichž konci sice dítě nemusí čekat miliony, ale to by přece nemělo být cílem. Všechny oblasti lidské činnosti si můžeme představit jako pyramidu, která má svou širokou základnu a nějaký úzký vrchol. Když člověk trénuje některý sport, dostává se pořád výš, ale v určitém momentě prostě už nemůže nebo nemusí jít dál. Důležité ale je, aby třeba v té polovině, kam se dostal, zůstal a sportem se bavil, relaxoval u něj. Nemusí to být středobod jeho života, může kromě toho dělat spoustu jiných věcí, stát se profesionálem třeba ve svém povolání.
Sport tedy vnímáte spíše jako prostředek, ne jako cíl?
Tak by ho asi měla vnímat většina populace. Každý potřebujeme nějak trávit volný čas, a nechci tvrdit, že nutně jen sportem, ale je to skvělý doplněk. Platí to pro všechny profesní skupiny od vědců až po manažery. Vždyť sportovní pohybové aktivity člověku pomohou i v boji na trhu práce. Uspějí nejen ti, kteří jsou duševně zdatní a vzdělaní, ale i ti, kteří dokáží rozumně trávit svůj volný čas, kteří srší energií, mají sebevědomí, dovedou se pohybovat a spolupracovat, a hlavně jsou zdraví. To vše utváří naši osobnost a sport je určitě jeden z dobrých způsobů, jak na sobě pracovat.
O vás je známé, že jste nadšený basketbalista. Co jste říkal na úspěch českých basketbalistek na mistrovství světa?
Je to naprosto úžasný úspěch a navíc na něj můžeme být obzvláště pyšní jako Brňáci. Ty největší tahounky týmu totiž nejen že hrály v Brně, ale i studovaly u nás na Masarykově univerzitě – Horáková, Vítečková a Veselá jsou absolventky fakulty sportovních studií, Večeřová zase vystudovala ekonomicko-správní fakultu. Druhé místo je navíc pro Českou republiku úplný sen. Finálový zápas s Amerikou už byla spíš taková exhibice. Američanky představují tým, který všechny ostatní převyšuje. Ale naše holky skvěle bojovaly a hlavně v předchozích dvou zápasech ukázaly naprosto špičkovou hru.
Hrajete vy sám ještě basketbal nebo jste přesedlal na jiné sporty?
Vždycky jsem byl konstruktivní hráč a podle toho jsem si taky sporty vybíral. Původně jsem hrál basketbal, byl jsem rozehrávač skoro do 40 let, ale ještě jako třicátník jsem k tomu začal hrát tenis, na kterém mě uchvátila techničnost hry, a tak se tenisu držím dodneška. Bohužel mě teď čeká operace kolena. Už nejsem nejmladší, tak uvidíme, jak to dopadne. Ještě nějaký ten rok bych rád lyžoval a hrál tenis jako veterán.
Zní to trochu pesimisticky.
Já jsem optimista, a tak doufám, že to bude zase dobré! Letos jsem totiž měl takový pocit, že už budu jenom sbírat medaile. Jsou to samozřejmě ohromné pocty, nejdřív zlatá medaile od Masarykovy univerzity, pak medaile k padesáti letům sesterské bratislavské fakulty, potom poděkování od vysokoškolského sportu k jeho 100 letům. Ale platí, že pokud má člověk radost z pohybu, tak zůstává pořád mladý (směje se).