RNDr. Miroslav Kundrata (1956) vystudoval v letech 1975-1980 na Přírodovědecké fakultě MU (tehdy UJEP) obor fyzická geografie. Svoji profesní kariéru zahájil v územně plánovacím týmu na tehdejším Brnoprojektu, poté pracoval v Geografickém ústavu ČSAV v Brně, kde se zabýval především enviromentální geografií, krajinnou ekologií, zemědělstvím a životním prostředím. V roce 1986 spoluzakládal a poté osm let redigoval ekologický časopis Veronica. V roce 1992 se stal ředitelem Ekologického centra Veronica, od roku 1994 je ředitelem Nadace Partnerství, nejvýznamnější české nadace podporující ekologické projekty, a předsedou asociace Environmental Partnership for Sustainable Development, která působí v šesti zemích střední Evropy a Balkánu. Předsedá výboru EU Rady vlády pro nestátní neziskové organizace.Na Přírodovědecké fakultě MU jste vystudoval obor geografie, kterému jste se dále profesně věnoval v rámci Brnoprojektu i v Geografickém ústavu ČSAV v Brně. Do jaké míry ovlivnilo zkoumání stavu české krajiny a přírody vaše rozhodnutí snažit se tento stav zlepšovat?
Akademické prostředí mi umožnilo dostat se k informacím a souvislostem mezi stavem životního prostředí, zdravím společnosti i stabilitou přírodních ekosystémů. Moji angažovanost však nejvíce ovlivnily kontroverzní kauzy, s nimiž se Brno a jižní Morava v osmdesátých letech potýkaly (stavba Novomlýnských nádrží, vykácení Podkomorských lesů kvůli autodromu či betonování Lužánek) a zejména pak lidé z akademického prostředí, s nimiž jsem měl to štěstí spolupracovat a kteří v sobě snoubili odbornost s etickými zásadami a občanskou angažovaností – namátkou Antonín Buček, Karel Hudec, Jan Lacina, František Kubíček a další.
Jak jste se dostal k Nadaci Partnerství – a když už jsme u toho, jak se Nadace Partnerství dostala do České republiky?
Nebyla to žádná náhoda. Když americké nadace ve střední Evropě hledaly způsob, jak nejefektivněji pomoci životnímu prostředí a obnově demokracie, radily se s řadou odborníků i laiků. Výsledkem byl velmi otevřený grantový program, jehož posláním je podporovat zapojování občanů do řešení problémů životního prostředí v jejich komunitách. Nečekat pasivně na vládu či někoho zvenku, kdo to za ně udělá. Toto poslání zůstává aktuální dodnes. Měl jsem štěstí, že jsem u toho mohl být od počátku.
RNDr. Miroslav Kundrata
Jsem přesvědčen, že toto období bylo úspěšné nejen pro naši nadaci, ale pro celý občanský sektor. Mohl bych jmenoval řadu programů a projektů, kterými se Nadace Partnerství může dnes chlubit (namátkou třeba Greenway Moravské vinařské stezky, úspěšná loňská sbírka na pomoc Tatrám, program Strom života) a stovky projektů místních partnerů v celé republice, neziskovek, škol, či obcí, kterým jsme pomohli finančně, odbornou radou či motivující zahraniční stáží.
Z čeho mám největší radost? V poslední době hlavně z toho, jak se nám daří pomáhat i mimo Českou republiku, zejména na Balkáně. Po Rumunsku jsme pomohli založit sesterskou nadaci i v Bulharsku, spolupracujeme na projektech v Srbsku či Chorvatsku. Jsme rovnocenným partnerem mezinárodních institucí, vlád, velkých firem. A co se nám nedaří? Nemůžeme být spokojeni se stavem ekologické odpovědnosti v chování občanů, politiků i firem. Nedaří se nám nastolovat věcnou diskusi ke strategickým otázkám budoucnosti této země; někdy si připadám, jako bychom tu byli v akváriu neschopni vnímat, co se děje kolem nás – v Evropě a ve světě.
Vaše nadace je součástí konsorcia Environmental Partnership, do kterého patří dalších pět nadací v zemích bývalého východního bloku. Jaká je situace neziskového sektoru v České republice, srovnáme-li ji právě s ostatními státy východní Evropy?
Ve Visegrádských zemích je po odchodu Vladimíra Mečiara situace více méně srovnatelná. Česká republika drží primát například v tom, že dokázala převést 1% z privatizace do nadačního jmění asi šedesáti nadací a tím zajistit trvalé výnosy pro nezávislou podporu neziskových organizací. Vzhledem k tomu, jak nerady se vlády zbavují kontroly, je to revoluční krok. Daří se nám spolupráce s bankami, s některými firmami či s mobilními operátory (dárcovské SMS). Maďarům se zase daří neziskové organizace systematičtěji a průhledněji podporovat ze státních fondů; stali se také průkopníky daňových asignací, které Slováci převzali a uplatnili i na firmy. Neziskový sektor v Bulharsku či Rumunsku je v mnohem horší situaci, asi tak jako u nás před osmi až deseti lety. A zahraniční pomoc odsud také brzy odejde, takže nebudou mít ani zdaleka takový polštář pro stabilizaci, jako jsme dostali my ve střední Evropě.
Právě středoevropský region v posledních letech postihuje odliv podpory silných zahraničních nadací a donátorů, kteří napomáhali vzniku zdejšího neziskového sektoru po roce 1989. Jak se s tím české nadace a konkrétně Nadace Partnerství vyrovnávají? Jinými slovy, kde hledají a kde plánují v budoucnosti hledat zdroje pro podporu své činnosti?
Už od konce devadesátých let směřujeme k diverzifikaci zdrojů. Stabilizují nás výnosy z nadačního jmění, spolupracujeme s řadou firemních dárců, ucházíme se o projekty EU, oslovujeme drobné dárce, účastníme se řady mezinárodních programů, rozvíjíme vlastní činnost. Nevýhodou odchodu dárců z oblasti anglosaské kultury je, že u některých oblastí neziskového sektoru dochází k návratu závislosti na státu, respektive na fondech EU. V prostředí málo rozvinutého soukromého dárcovství hrozí situace, která umrtvila dynamiku občanské společnosti v mnohých zemích EU. Neziskový sektor přijímá roli vykonavatele služeb, které si u něho stát kupuje a rezignuje na svoji roli reformní a inovační.
Rostoucí orientace nadací i konkrétních neziskovek na spolupráci s firemním sektorem přináší i jisté problémy; mezi ty nejcitovanější patří otázka výběru firem, z nichž mnohé hledají možnosti dárcovství jen jako zástěrku svých jinak diskutabilních aktivit. Jak a podle čeho si vybírá partnery Nadace Partnerství?
Nadace Partnerství a její správní rada o tom vedou neustálou diskusi. Dospěli jsme k jakémusi kompromisu, že nemůžeme brát prostředky od firem, které se chovají neeticky nebo jejichž hlavní byznys je založen na výrobě zbraní, tabákových výrobků či geneticky modifikovaných organismů. Tyto zásady jsou zveřejněny na našem webu. Jinak jsme ale otevření a kritériem pro nás je, zda spolupráce s firmou přispívá k naplňování našeho poslání; zda nacházíme společný zájem v tématu udržitelného rozvoje a zlepšování životního prostředí. Prostor ke smysluplné spolupráci je obrovský – nesmí se redukovat jenom na peníze. Z obou stran je ale potřeba překonávat ideologické předsudky a strach.
Nejen jako ředitel jedné z nadací, ale současně jako člen Fóra dárců a Rady vlády pro nestátní neziskové organizace máte jistě dobrý přehled o českém neziskovém sektoru, jeho vizích a ambicích. Je třeba se v souvislosti s nimi skutečně obávat fenoménu „NGOismu“, před nímž poslední dobou tak často varuje český prezident?
Považuji tuto debatu o NGOismu za hloupou a zbytečnou. Bohužel se do ní lidé z neziskovek nechali vtáhnout a vůbec ji nezvládli. Vždyť podobnou averzi u politiků vyvolala iniciativa špičkových českých podnikatelů, kteří se na konci devadesátých let už nemohli dívat na promrhávání možností této země! Současná dělba moci je přece tak evidentní, že útoky na neziskový sektor jsou mimo jakékoliv měřítko. Skutečný problém je v tom, že česká politická elita (bohužel někdy spíš spodina) nestojí o intelektuální potenciál společnosti. Bojí se otevřeného srovnání s Evropou a bojí se i vlastních národních elit. Odmítá snahy o formulování dlouhodobé vize země, cynicky se staví k jakýmkoliv ideálům a spoluodpovědnosti za vývoj ve světě. Je smutné, že hlásnou troubou takové nesnášenlivosti se stal i prezident. Jeho úloha by přece měla být přesně opačná!
