Obrazy mysli a mysl v obrazech mohli donedávna obdivovat návštěvníci stejnojmenné výstavy, která probíhala v Moravské galerii. Akce, na níž se podíleli i odborníci z Masarykovy univerzity a která se teď přesouvá do Drážďan, přilákala do Brna také české špičky z oblasti neurologie a psychiatrie. Na kolokvium Perspektivy a hranice zobrazování mozku (a mysli) přijel i jeden z členů Vědecké rady MU Cyril Höschl, profesor psychiatrie na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Název kolokvia poukazuje na zajímavou dichotomii. Jak vy sám pro sebe popisujete rozdíl mezi mozkem a myslí?
Je to rozdíl asi jako mezi svíčkou a plamenem. Je velmi vzrušují studovat mysl a mozek a jejich vzájemné vztahy, ale snažit se je definovat a ohraničit je ztráta času. Nemají nás ani tak zajímat otázky, co je mozek a co mysl, ale co dělají a jak vypadají. Teprve testování hypotéz dává vědě příběh a činí ji zajímavou.
Jako psychiatr jste tedy lékařem, který se zabývá léčením lidské mysli nebo mozku?
To je jako byste se hasiče zeptal, jestli hasí svíčku nebo plamen. Jestliže je nemocný mozek, zdá se, že tím onemocní i mysl. Ovšem ne vždy. To je důvod, proč to máme rozděleno s neurology. Oni léčí hlavně problémy mozku, které se projeví jinak než v mysli. My psychiatři léčíme spíš to, co se projeví právě v mysli.
Určitě se to ale prolíná.
Samozřejmě. Vezměme si třeba povahové změny u roztroušené sklerózy, které jsou doménou neurologů, a naopak jemné neurologické známky u duševních onemocnění, jako je schizofrenie, které jsou zase doménou psychiatrů. Otázky proto má smysl si klást na základě jiných kritérií, než je parcelace oborů. Nemůžeme sice vysvětlit psychologické děje na základě chemických procesů, ale přesto ve chvíli, kdy narazíme na problém, ptáme se, jestli se v sousední disciplíně neděje něco, co by to mohlo vysvětlovat. Dojdeme k tomu, že jsme schopni chemicky nebo farmakologicky ovlivnit způsob, jakým prožíváme, či odstranit nějakou psychopatologii v mysli.
Myslíte, že sledováním chemických procesů v mozku, což je spíše doména neurověd, budeme někdy schopni postihnout chování nebo povahu člověka?
Snaha něco tímto způsobem kauzálně vysvětlovat má velmi mnohoznačné výsledky. Myslím, že z toho nikdy nepoznáme třeba to, jestli je člověk dobrý nebo zlý, poctivý či nepoctivý. To prostě nejde postihnout. Jsou věci v duši člověka, které měřením elektrické aktivity mozku nebo zjišťováním chemických dějů nevysvětlíme.
Proč se tím tedy věda zabývá?
Máme jistou tendenci dávat tyto věci dohromady, protože opakovaně zažíváme úspěchy, když zásahy v jedné doméně ovlivňujeme něco, co se děje v té druhé. Víme, že když smutnému člověku dáme antidepresiva, tak mu to často pomůže. Dráhu od molekuly léku přes mechanismus jejího účinku až k psychologickému efektu ale nedokážeme beze zbytku zmapovat. Jsou zde ovšem první vlaštovky – podařilo se třeba u jednoho druhu hlodavců ukázat souvislost mezi dobrou mateřskou péčí a vyšší odolností vůči stresu u potomků, jsou to ale zatím jen velmi ojedinělé pokroky.
Neočekáváte nějaký geniální objev, který to všechno propojí?
Myslím, že časem dokážeme vysvětlit část tohoto fenoménu na nějakém úzkém problému, nikdy ale nebudeme vědět, jak je svět ustrojen univerzálně. Z hlediska fyzikálního se o to pokoušel Albert Einstein – chtěl převést všechny fyzikální děje na společného jmenovatele – a ani jemu se to nepodařilo. Že by se to člověku povedlo v oblasti biologie, nepovažuji za pravděpodobné. Je to oblast přinejmenším stejně složitá jako fyzikální univerzum a možná o onu duši ještě komplikovanější, protože jde o fenomén, který je z hlediska redukcionistické vědy neuchopitelný.
