Gynekologem se stal spíše mimochodem. Nemilosrdná socialistická umístěnka ho na osm let zavřela na porodnickém oddělení. Profesor Ladislav Pilka se ale díky tomu začal zabývat léčbou neplodnosti a v roce 1982 se podílel na první asistované reprodukci v tehdejším socialistickém bloku. Pomáhání neplodnými párům se tento dlouholetý přednosta II. gynekologicko-porodnické kliniky Lékařské fakulty MU věnuje dodnes.
Na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity jste vystudoval v 50. letech. To asi nebyla úplně ideální doba na užívání si vysokoškolského života, že?
Byla taková nervní, ale na studia vzpomínám rád. Když už jste se na školu dostal, tak to byl dobré. Mezi kolegy studenty nebyl žádný problém – těch několik, kteří se až moc angažovali a snažili se plést do našich životů, jsme postupně z kolektivu vytlačili. Poznamenán byl ale bohužel výběr jak na gymnázium, tak hlavně na vysokou školu. Byl ovlivněn tlaky politickými bez ohledu na znalosti v oboru. Rok trvalo, než mě na univerzitu vůbec přijali. Odbyli mě s tím, že mám nevyrovnaný vztah k socialistickému státu a že s ním nesympatizuji. Měl jsem totiž zatíženou rodinu, dědeček byl kostelník. Chodil jsem tedy celý rok k zedníkům, ale nakonec to nějak vyšlo a na lékařskou fakultu mě vzali.
Šel jste studovat medicínu s tím, že z vás bude porodník a gynekolog?
Vůbec ne. Po studiu jsem dostal umístěnku do Zlína a doufal jsem, že se trochu rozkoukám a vyberu si obor. Tam mi ale řekli, že potřebují lékaře v psychiatrické léčebně v Kroměříži. S tamním ředitelem jsem se naštěstí domluvil, že mě za půl roku pustí, abych mohl jít do nějaké nemocnice, kde bych mohl získat zkušenosti ze všech oborů medicíny. Jenže to nevyšlo a skončil jsem v Holešově, kde bylo jen gynekologicko-porodnické oddělení.
Měl jsem tam být půl roku, než mě někam zase přemístí, ale jsem tam ztvrdl na osm let. Nechtěli mě pustit, protože získat náhradu nebylo v silách jednoho pracovníka, ani ředitele nemocnice. Kdysi bylo v plánu, že podaří-li se zachytit byť jedním oddělením, tamější okres postupně vybuduje celou nemocnici. Okres byl ale zrušen a smělé plány padly.
Takže jste gynekologem z donucení.
Tak bych to asi neřekl. Prostě to vyplynulo. Byl jsem s tím oborem denně v kontaktu a začal mě bavit. To je tak se vším, čemu začnete přicházet na kloub a trochu rozumět.
Jak jste se odtud nakonec dostal?
Naštěstí byl tehdy takový zvyk, že každé oddělení musel jednou za čas navštívit krajský odborník. Tehdy to byl profesor Uher z kliniky v Brně. Pamatoval si mě dobře ze studií, a když mě uviděl, tak se hned divil, co že tam dělám. Všechno jsem mu vysvětlil a on řekl, že vypisují konkurz na brněnskou kliniku a že když vyhraju, tak si mě prosadí. Naštěstí to vyšlo. Šel jsem do Brna a do patnácti let se stal přednostou kliniky.
Od začátku jste se věnoval léčení neplodnosti. Kde se vzala myšlenka vrhnout se na asistovanou reprodukci?
Léčba manželské neplodnosti patří k běžné náplni gynekologické praxe. Každý lékař má ale nějakou bližší specializaci. U mě to byla především neplodnost. Prováděli jsme celou řadu operačních zákroků, abychom pomohli ženám k mateřství. Typicky jsme se snažili napravit třeba uzavřené vejcovody. Úspěšnost léčby ale nikdy nepřesahovala 40 procent. Zkoušeli jsme všechny možné známé postupy, ale lepší to prostě nebylo. Říkal jsem si pořád, co s těmi 60 procenty, co s nimi budeme dělat, a mezitím se v Anglii narodilo první dítě ze zkumavky. Když jsme to viděli, řekli jsme si, že to zkusíme taky.
Jen tak? Předpokládám, že jste neměli přístup k odborným časopisům.
Klíčové bylo, že na univerzitě fungoval ústav embryologie a histologie a že tam byl profesor Dvořák. On a jeho tým měli zkušenosti s odběrem vajíček u zvířat – savců. Zajímal jsem se o to a začali mě zvát na schůzky, kde jsem potkal také dva podnikavé, tehdy ještě sekundáře, doktora Tesaříka a profesora Trávníka. Společně jsme si řekli, že když metodiku zvládáme u různých savců, proč by to nešlo u člověka. Připravili jsme si laboratoř tak, aby byla dostupná poté, co při operaci odebereme pacientce vajíčko, a zkusili jsme ho oplodnit. Opakovalo se to několikrát, až se jednoho dne uchytilo. První těhotenství skončilo bohužel potratem, druhé už ale bylo úspěšné. Řečeno jednoduše, ale praxe je mnohem složitější.
Jaké byly reakce?
Zpočátku, když se narodilo první dítě, nám řada lidí říkala, že nemáme povolení ministerstva, a házeli nám klacky pod nohy. Výhodou ale bylo, že jsme dost brzy měli další výsledky. A tak se roztočil velký kolotoč. Byli jsme úplně první za železnou oponou, takže z nás postupně udělali úspěch socialistického zdravotnictví a všichni hodnostáři se tím začali chlubit. Pořádaly se tiskové konference, kde seděla spousta lidí, kteří s tím neměli co do činění a neměli vlastně ani co říct, protože o tom nic nevěděli. Pro nás ale popularita znamenala, že práce byla snadnější. Zlomilo se to i díky tomu, že s námi začali konzultovat lékaři z Moskevské univerzity, a vůbec se na nás jezdili dívat porodníci snad z celého socialistického bloku. Mně samotnému to zničehonic otevřelo cestu ke kandidatuře, docentuře a tak dále, získali jsme dokonce i grant.
Jak moc se vaše tehdejší metody lišily od těch dnešních?
V principu je to pořád stejné, vše se ale dělá s větší jistotou a také je to snadnější díky dostupným technologiím. Všechno můžete koupit, objednat, vyrábí se to průmyslově. Naše první děti ze zkumavky vznikly doslova na koleně. Věděli jsme třeba, že na soupravu, kterou se odebírá vajíčko z vaječníku, bude potřeba dlouhá jehla a tenká hadička. Speciální stříkačky jsem si nechal přes známost vyrobit na Slovensku. Hadičky jsem potřeboval sterilizovatelné, což také nebylo běžné, takže jsem si je nechal od jedné známé sestřičky vyprosit z vojenského ústavu. Komůrku, kde dojde ke spojení vajíčka a spermie, pak sám vytvořil zručný profesor Trávník. Improvizace to tedy byla velká.
Vyjet načerpat nějakou inspiraci do zahraničí se vám tenkrát nepodařilo?
Měli jsme skvělou výhodu právě v profesoru Dvořákovi, který byl proděkanem, později prorektorem. Měl dobré postavení a mohl se dostat na západ, odkud vozil materiály ke čtení. My sami jsme ale většinou museli dřepět tady. Sám jsem se dostal jen jedinkrát do Vídně. Měli jsme známého, který tam vezl skupinu sportovců. Přemluvili jsme ho, aby nás propašoval: udělal z nás hráče kolové. Když jsme dorazili do Vídně, tak jsme se omluvili a tři dny jsme strávili na místní klinice, kde jsme měli vše dopředu domluvené u profesora Feichtingera.
Řešily se už tehdy v socialistickém bloku etické problémy spojené s asistovanou reprodukcí?
Ano, ale ne příliš důsledně. Za náš tým však musím říct, že jsme k tomu vždy přistupovali zodpovědně. Sám jsem hned na začátku sepsal etické normy, snažili jsme se načerpávat poznatky ze západních publikací, přednášeli jsme o tom a psali. Vždy jsem říkal, že to děláme podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, a každému, kdo přijel, jsme naši praxi taky ukázali. Nebylo to nic tajného.
Co vám připadá už skutečně za hranou etických norem?
Nepřípustné je třeba vybírat si děti podle pohlaví. Najdou se lidé, kteří nás o to žádají. Mají třeba samé holky, tak prosí aspoň o toho jednoho kluka. Samozřejmě že bychom to mohli udělat, ale hubit embrya jen kvůli takovému rozmaru jsme vždy odmítali.
Setkal jste se s nějakým etickým problémem, který nebyl jednoznačný?
Jezdil se k nám léčit manželský pár, který měl problémy s otěhotněním, a protože se nedalo nic dělat, přistoupilo se k umělému oplodnění vajíčka ženy spermiemi jejího manžela. Dobře to dopadlo. Měli jsme embryo, které bylo osmibuněčné, jenže oni se v té době rozešli. A co se nestalo dál. Muž řekl, že si nepřeje, aby bylo vajíčko oplodněné jeho spermiemi použito k asistované reprodukci. Žena ale trvala na tom, že jde o její vajíčko. Náš názor byl nicméně nakonec takový, že nelze někomu dávat biologický materiál další osoby bez souhlasu. Embryo tedy žena nedostala.
Jak se díváte na náhradní mateřství, tedy že plod odnosí jiná žena než ta, která je fakticky matkou dítěte?
To je velmi diskutovaná otázka. Existují vrozené vývojové vady, při nichž má žena třeba zachovány vaječníky, ale už nemá dělohu. Může tedy otěhotnět, nemá ale dítě kde odnosit. Moje úvaha je, proč by to za ni tedy nemohl odnosit někdo druhý, když se všichni společně domluví? Ošemetná věc ovšem pak je, kdo je matkou. Podle českých zákonů je to žena, která dítě porodí. Úskalí této metody tedy spočívá v tom, že rodící žena se může rozhodnout, že si dítě nechá. Nic proti tomu nenaděláte.
Zákon náhradní mateřství do jisté míry omezuje, ale nezakazuje ho. Není to za hranicemi etiky?
Jsou tací, kteří to dělají pokoutně, my jsme to ale několikrát udělali a nikdy jsme se tím netajili. Když jsme oznámili, že do toho jdeme, sesypala se na nás řada klinických psychologů, jako bychom byli nějací vyvrhelové. Já ale říkám: Co je na tom špatného? Zákon chrání, že matkou je ta, která dítě porodí. Pokud se lidé spolu domluví, že po porodu dojde k adopci, není v tom oproti běžnému adoptování vlastně žádný rozdíl. Stejně jako v případě náhradního mateřství má normálně adoptované dítě dvě matky, jednu, která ho porodila, a druhou, která ho vychovala.
Uvádí se, že dětí narozených pomocí asistované reprodukce jsou v posledních letech až čtyři procenta…
Může jich být i víc. Často se to nemusíme ani dozvědět. Otěhotnět při asistované reprodukci na klinice je otázka třeba týdne práce. Zbytek už často probíhá úplně normálně a jsou lidé, kteří si to nechávají pro sebe. Jdou prostě ke gynekologovi a řeknou, že otěhotněli. Já sám doporučuji celou věc lékaři raději diskrétně sdělit, může se předejít některým komplikacím. Ale kdo to nechce říct, je to jeho věc.
Počet dětí ze zkumavky roste. Nemůže to být do budoucna nějaký problém? Třeba v tom, že na sebe narazí příbuzní lidé, aniž by to věděli?
Šance, že by se spárovali lidé vzešlí z asistované reprodukce třeba za pomoci stejného spermatu, je tak malá, že je to prakticky zanedbatelné. Existují na to studie. Kromě toho, když už bychom to připustili, úplně stejně můžete narazit na nemanželské potomstvo nebo na zapomenutou sestřenici. V dávné minulosti jsme čelili výrazně větším rizikům, dnes jsou lidé daleko rozptýlenější.
Nehrozí, že přijde doba, kdy bude tolik lidí neplodných, že by se ta pravděpodobnost mohla stát výrazně větší?
Je to možné, protože opravdu enormně ubývá zdravých mužů s kvalitními spermiemi. Pak budeme zřejmě potřebovat nějakou centrální genetickou ambulanci. Ale to není ještě zdaleka otázka blízké budoucnosti.
