Ve střední Evropě je sice doba ledová minulostí už jedenáct tisíc let, na Sibiři se ale nachází oblast, která se poslednímu glaciálu na českém území nápadně podobá. Přírodovědci z Masarykovy univerzity tam proto jezdí zkoumat, jak mohla doba ledová v Česku vypadat.
Podobnost některých sibiřských oblastí českému glaciálu odhalil botanik Milan Chytrý z ústavu botaniky a zoologie už před jedenácti lety. Při návštěvě biologické konference v Novosibirsku se dostal na několik dní do jihosibiřského pohoří Altaj.
„Když jsme projížděli tamější krajinou, říkal jsem si, že vypadá přesně tak, jak literatura popisuje dobu ledovou u nás,“ vzpomíná Chytrý. To jej přimělo k tomu, aby se tam v roce 2003 vrátil s týmem brněnských botaniků poprvé jako výzkumník. A zjistil, že krajině jižní Sibiře k dokonalé podobnosti se středoevropským glaciálem chybějí s trochou nadsázky už jen mamuti.
Jak se to pozná
To, jak vypadala krajina před více než jedenácti tisíci lety, vědci zjišťují podle fosilií nalezených v usazeninách. V těch nacházejí nejen ulity měkkýšů a zbytky koster obratlovců, ale i uhlíky z dřevin nebo pyl. Podle těchto nálezů se pak dá krajina poměrně věrně rekonstruovat. Díky tomu vědci vědí, že ve střední Evropě v době ledové přirozeně rostly modříny, borovice, smrky, břízy i olše. Překvapivé ale bylo, že ve stejné sedimentové vrstvě nacházeli pyl druhů, které náležely jak ke stepi, tak k tundře.
„To znamená, že v době ledové na sebe tundra a step navazovaly. Dnes tyto biotopy v Evropě dělí stovky kilometrů, a než jsme objevili Altaj, neznali jsme k tomu moderní analogii,“ vysvětluje Chytrý. Právě v Altaji se na severních svazích nachází tundra, na jižních step a s nadmořskou výškou navíc krom teploty klesají i srážky, což je dalším rysem české doby ledové, jejíž klima bylo nejen chladné, ale i suché.
Jelikož složení rostlinných společenstev na Sibiři odpovídalo středoevropské době ledové velmi přesně, přidal se k týmu botaniků také zoolog Michal Horsák, který na Sibiři zkoumá suchozemské plže. Společně s kolegy z Jihočeské univerzity, kteří se zaměřují na obratlovce, potvrzuje závěry botaniků, neboť i fauna se z velké části shoduje. Dodnes tam žijí například pišťuchy, drobní savci příbuzní zajícům, kteří v Evropě vyhynuli před osmi tisíci lety.
„Našli jsme tam i zrnovku sprašovou, plže, který je vůdčí fosilií z glaciálních sprašových stepí. O ní se předpokládalo, že vymřela celosvětově,“ vysvětluje Horsák, který na Sibiř jezdí od roku 2005. „Na Altaji se zjistilo nejmenší vymírání savčích druhů v severní Eurasii, kromě velkých forem označovaných jako megafauna tam skoro všechno přežilo,“ dodává Horsák.
Výjezd na Sibiř znamená tři týdny takřka mimo civilizaci. Cesty se mnohdy ztrácejí z mapy i z krajiny, místo po mostech se řeky zdolávají broděním. „Samozřejmě, že nám zapadlo auto v řece. A zrovna to, ve kterém jsme měli všechny batohy. Museli jsme na několik hodin zastavit a sušili jsme prádlo,“ vypráví Horsák.
Sibiřským „silnicím“ perfektně vyhovují stará terénní ruská auta, která se podle Horsákových slov dají nejenže opravit kladivem a izolepou, ale extrémní podmínky zvládají překvapivě odolně. „Každý Rus ví, že když namočíte terénní auto UAZ v řece, stačí počkat půl hodiny, než oschne, a pak začne zase zapalovat. To žádné normální auto neumí,“ směje se Chytrý.
Bezproblémový den sibiřského botanika zahrnuje vzorkování vegetace, tedy určování všech nalezených druhů rostlin, odebíraní vzorků biomasy, pylu, zjišťování, který druh je dominantní. Kromě toho se měří nejrůznější faktory prostředí, které mohou druhové složení rostlin vysvětlovat. K tomu se získávají například vzorky půdy, které se analyzují po návratu domů v laboratoři, nebo se měří výška a letokruhy stromů.
Pro zoologa je hlavní náplní práce sbírání měkkýšů velkých jen dva tři milimetry, větší druhy jsou v extrémně chladném prostředí vzácné. „Musím mít dobrý zrak a navíc vědět, kam sáhnout. Není nutné najít živého jedince. Jako doklad o tom, co na Sibiři žije, stačí ulita,“ říká Horsák.
Terénní práci ale znepříjemňuje hmyz. „V lesích létá spousta komárů, stepi jsou plné muchniček. Často musíme pracovat v moskytiérách,“ popisuje Chytrý.
Proč vyhynuli mamuti
Výsledky výzkumu vědcům pomohou odpovědět například na otázku, proč vyhynuli velcí býložravci, typicky mamuti. „Domníváme se, že zvířata vymírala především kvůli zvlhčení klimatu, což snížilo heterogenitu stanovišť. Na sklonku doby ledové začala převládat tundrovitá keříčková vegetace nebo lesy a druhy, které měly rády řídkou step, přestaly mít co žrát a vymřely,“ vysvětluje Horsák.
Velcí býložravci, kteří se v zimě živili zmrzlou trávou, mohli navíc doplatit na to, že ve vlhčím klimatu začalo více sněžit a přes hustou sněhovou pokrývku se k potravě nedostali.
