Hudbu nejraději komponuje od stolu, bez klavíru a jen se zvukovou představou ve své hlavě, na polibek múzy ale příliš nevěří. Profesor Michal Košut, který učí na Pedagogické fakultě MU hudební teorii a hudební analýzu, patří mezi výrazné představitele střední generace českých skladatelů. Zaměřuje se hlavně na orchestrální skladby a právě na koncertu brněnské filharmonie, který se uskutečnil v lednu při příležitosti výročí založení MU, měl premiéru jeho Koncert pro klavír a orchestr.
Umíte si prožít poslouchání hudby, nebo ji hned analyzujete?
Trpím bohužel už trošku profesionálním defektem, takže v hudbě hledám strukturu, a vidím tak v hlavě noty. Dá se od toho oprostit, ale většinou vás to svede. Ono zvládnout komponování hudby spočívá právě ve vypěstování hudební představivosti a schopnosti převést ji do not. Jakmile v sobě tyto dovednosti vypěstujete, už se toho nezbavíte.
Když chcete napsat takový dvacetiminutový klavírní koncert, jako byl ten k výročí univerzity, je potřeba ho vysedět nebo může vzejít i z náhlé inspirace?
Náhlá inspirace je jen ve filmech barrandovských režisérů. Bavíme se teď ale o vážné hudbě, něco jiného je pop-music, kde vám k dobré jednoduché písni ten nápad skutečně stačí, zbývá ho jen trošku dotáhnout. Ve vážné hudbě je navíc k invenci potřeba notná dávka technické zdatnosti – tedy zvládnutí kompozičního řemesla. Hudba je umění, které probíhá v čase, takže skládání vyžaduje i schopnost sestavit všechno vhodným způsobem na časové ose.
Jak to tedy probíhá?
Metod je jistě celá řada, skladatelé si ale moc nevyprávějí o tom, jak komponují. Neřeknu vám tedy nic zobecňujícího. U mě je dlouhý proces vůbec se rozhodnout, jak se k celkovému obrysu skladby postavit a začít. Zbytek pak probíhá u počítače. Byť nejsem nijak technicky zdatný, tak jsem se naučil počítačovou notografii. Nepracuji už tedy tak, že bych vše napsal rukou, ale zapisuji partituru rovnou do počítače. To je pro mě naprosto zásadní, protože poměrně hodně opravuji a na papíře to tolikrát nejde. Opravenou notu můžete vygumovat jednou nebo dvakrát, ale když to uděláte víckrát, tak už vám z papíru moc nezbude.
A to si prostě jen představujete zvuk zapsaných not nebo si skladbu přehráváte třeba na klavíru?
Skládám u zeleného stolu. Klavír už doma dávno nemám, jen takové malinké klávesy, na kterých si ověřuju některé složité souzvuky, ale nepřehrávám si, co jsem složil. I když velmi přibližné přehrání zprostředkuje i počítač.
Takže hudbu prostě slyšíte v hlavě?
Pracuji se zvukovou představivostí, která sice není stoprocentní, řekl bych ale, že ani Mozart si vše nedovedl představit úplně do posledního tónu. Časem a zkušenostmi se nicméně představivost zlepšuje a dá se pěstovat. Před takovými dvaceti lety jsem na tom byl se zvukovou představivostí určitě hůř než nyní. Samozřejmě to ale má své rezervy. Přesně si dovedu představit celkovou formu, základní kontury a časové proporce, ale tam, kde jsou nějaké komplikované barevné momenty, se už vzdálenost od sta procent dosti zvětšuje.
Že si člověk umí představit, jak několik nástrojů zahraje jednoduchou melodii, ještě chápu. Ale jak víte, jak to bude znít, až skladbu zahraje třeba celý symfonický orchestr?
Záleží skutečně na složitosti zvuku. V dobách romantismu skladatelé jako třeba Bedřich Smetana komponovali orchestrální sklady tak, že si udělali skicu pro klavír a tu pak instrumentovali pro orchestr. Dnes se ale dělá hudba podstatně složitější, takže už tímto způsobem nikdo nepracuje a píše se rovnou do partitury. Na to ovšem musíte mít dobrou znalost instrumentace a spoustu zkušeností. Než člověk napíše dobrou orchestrální skladbu, tak si potřebuje podrobně nastudovat stovky partitur slavnějších kolegů a vyčíst, jak vše funguje. Zvuk orchestru má totiž své zákonitosti a jistá omezení v kombinačních možnostech – některé prostě nikdy nevycházejí.
Co byste rád, aby si posluchači odnesli z vašeho posledního klavírního koncertu? Co by tam měli slyšet?
Myslíte mimohudebního? Já takhle příliš neuvažuji. Hudba je pro mě jakýsi soubor vzruchů a uklidnění, které se nějakým způsobem střídají a společně fungují. Vnímám to čistě jako pocity, a jestli si pod tím někdo něco konkrétního představuje, je to jeho licence. Byl bych ale rád, kdyby posluchač po koncertě měl z kompozice dobrý pocit, zaujala ho a aby se nenudil. To je důležité.
Jak to skladatel dělá, když chce, aby se jeho skladba dostala do repertoáru nějakého orchestru?
Orchestry jsou dnes v tak bídné finanční situaci, že tomu musí přizpůsobovat i svou dramaturgii, a hrají tak především to, co se žádá. Žijí tedy doslova z roku na rok a řeší, jestli budou mít muzikanti jen mizerné platy nebo jestli se bude muset někdo i propustit. Soudobý skladatel jako já, jehož hudba není zrovna pro masy a na poslouchání je poměrně složitá, to tedy také nemá jednoduché.
To je dnes naprosto běžné. Že bych něco napsal a za tři měsíce se to hrálo, je nepředstavitelné. Zpravidla autor kompozici zadá orchestru a musí se čekat. Většina se nedočká nikdy, já mezi ně naštěstí nepatřím.
Složil jste desítky skladeb nejrůznějšího typu od orchestrálních až po filmové. Ve které oblasti se cítíte nejlépe?
Už několik let nedělám prakticky nic jiného než orchestrální skladby, protože toto obsazení mně vyhovuje nejvíc. Je tam ohromné množství zvukových barevných možností.
Jak jste se dostal k filmové hudbě?
Nevím to už přesně. Kdosi mě oslovil, protože se mu líbila má práce, a jaksi to posléze pokračovalo. Byla to zajímavá zkušenost, udělal jsem hudbu snad ke třiceti filmům. Tahle práce od vás ale vyžaduje udržování určitého typu kontaktů a já jsem k tomu filmovému prostředí nějak nepřirostl. Své pokračování ale tahle zkušenost přece jen měla. Začal jsem před pěti lety točit filmy sám.
O jaké filmy jde?
Jsou to takové kulturně-historické dokumenty o významných archeologických lokalitách ve světě.
Jak skladatel přijde k takové zálibě?
Vyrostl jsem v jedné vesničce jižně od Brna, kde byla řada archeologických nálezů, a skoro až do svých osmnácti let jsem chtěl studovat archeologii. Nemám tedy úplně klasické hudební vzdělání, neprošel jsem konzervatoří, byl jsem na gymnáziu a po něm jsem zamířil rovnou na Janáčkovu akademii múzických umění. Vztah k archeologii mi ale zůstal, projezdil jsem na 150 těchto lokalit v Československu včetně zřícenin hradů. Pak jsem si ale začal plnit sny z mládí a navštěvovat různé archeologické lokality po celém světě – dodnes na šedesát. Už deset let proto každoročně dvakrát do roka vyjíždím do různých koutů světa a posledních pět let k tomu vždycky beru i kameru.
To si celý film připravíte sám?
Ano. Koupil jsem si slušnou kameru a naučil se s ní pracovat. Řadu let jsem učil počítačové zpracování zvuku a od toho už ke zpracování obrazu není zas tak daleko. Navíc si k tomu složím hudbu a připravím komentář, který namlouvá svým krásným sametovým barytonem Vladimír Krátký z brněnského Národního divadla. Mám takhle zpracována místa ve Střední Americe, na Dálném východě, v Řecku, v Egyptě, v Malé Asii, v Itálii, prostě všude možně.
Dají se vaše filmy někde sehnat?
Celý cyklus se jmenuje Památky starověku a je běžně v distribuci. Loni vyšlo pět DVD, letos jsou plánována tři. Za pár dní navíc odjíždím filmovat do Jordánska.
A já si myslel, jak jsem si na vás pěkně nezjistil, že váš koníček je speleologie.
Víte, že jsem už skoro dva roky nebyl v jeskyni? Je za tím ale hlavně to, že můj parťák z jeskyně, malíř Jan Wolf, měl zdravotní potíže, a tak jsme toho nechali.
Jak jste ke svému koníčku přišel?
Docela náhodou. Trpím astmatem a v jeskyni je vysoká vlhkost vzduchu, která mi dělá dobře. Navíc plazit se jeskyněmi je i docela dobré na fyzičku. Asi osm let jsem tedy jezdil do Moravského krasu na Býčí skálu.
Tak vás to inspirovalo, že jste o této tematice složil i symfonii Cesta podzemím.
Ano. Inspirací byly právě desítky hodin prožitých v této jeskyni. Není tam moc krápníků, jen vysoké komíny a obří dómy a velice zajímavým způsobem tam funguje akustika. Jakýkoliv zvukový podnět, který byste normálně vůbec nezaznamenal, jako je třeba upuštění kamínku na zem, tam ohromně rezonuje. Právě tento aspekt, různá komponovaná echa jsem do této symfonie přenesl.
Když jste zmiňoval archeologii, co vás nakonec přivedlo k hudbě?
Byl to takový pozvolný proces. Když jsem studoval gymnázium, nosil jsem dlouhé vlasy a vystupoval v bigbítové kapele. Hrál jsem tam na takové primitivní elektrické piano, ale postupně mě začala zajímat vážná hudba. Nějaký zásadní bod zlomu asi v paměti nevylovím, velký vliv ale určitě mělo, když mně v sedmnácti letech zemřela maminka.
Zahrajete si dnes třeba pro sebe na klávesy nebo ovládáte i jiné nástroje?
Na jiné nástroje neumím. Kdysi jsem hrál slušně na klavír, zvládl jsem řadu Beethovenových sonát. Ale už třicet let necvičím. Po kapelnicku i dnes zahraju skoro všechno, ale kdyby mě nějaký klavírista, kterému jde o přednes, poslouchal, tak by mu vstávaly vlasy hrůzou. Občas si ale s chutí zahraji šlágry z mého mládí.
Jakou hudbu sám posloucháte?
Je to strašné, ale v podstatě vůbec nic. Miluji ticho. Pustím si spíš něco, co mě profesionálně zajímá. Občas poslouchám na Youtube písničky z konce 60. a začátku 70. let. Z vážné hudby pak občas Mozarta.
O něm někteří říkají, že je to také svého druhu pop-music.
Tak bych to asi neřekl. Mozart měl naprosto výjimečnou invenci. Měl nápady o řád lepší než jeho vrstevníci. Sice byly líbivé, ale z vysoké úrovně k podbízivosti to nikdy nekleslo. Byl výjimečně nadaný také v tom, že velice rychle zvládl řemeslo komponování. Navíc byl schopný syntetik, který dokázal z hudby, která se hrála v Německu, Itálii a v dalších evropských zemích, vytvořit vlastní originální styl. Když ho posloucháte, jsou to vlastně takové třešničky na dortu z toho, co se tenkrát všude po Evropě hrálo. V dějinách hudby mnoho takto nadaných osobností nebylo, snad ještě Franz Schubert.
Inspirovala vás nějaká skladatelská osobnost? Když se řekne skladatel a Brno, tak si každý představí Janáčka.
Janáček na mě rozhodně vliv měl. Už jen tím, že jsem se narodil přesně 100 let po něm. Stejně jako on jsem také poznamenán moravským folklorem. Imponuje mi i jeho autokritičnost. Jejím důsledkem je, že od Janáčka prakticky nemáme žádné podprůměrné skladby. Na koncertech dnes můžete slyšet spoustu průměrných věcí od řady velikánů, protože ve svých slabších chvílích něco takového napsali a nezničili. U Janáčka ale na nic podobného nenarazíte.
Máte teď nějaký skladatelský plán?
Příští rok budu mít šedesát roků a chystám se na další symfonii. Jsem teď ale ve fázi přemýšlení a nemám ještě ani notu. Bude to spíš pro menší orchestr.