Ukrajina čelí tlaku Ruska, Rusko drží ruce na kohoutech plynovodů vedoucích do Evropy a Evropa se zamýšlí nad svou společnou budoucností. Šéf Mezinárodního politologického ústavu Fakulty sociálních studií MU Vít Hloušek si však myslí, že pokud se situace výrazně nepřiostří, k většímu semknutí EU to nepovede. Evropané podle něj na integraci nejsou naladění a nemělo by se na ně tlačit.
Ukrajinská krize má podle některých komentátorů potenciál stmelit Evropskou unii, ve které se v poslední době trochu zpochybňuje integrační proces. Souhlasíte s tím?
Jsem vůči tomu spíše skeptický. Chování Ruska je sice potenciálně nebezpečné pro řadu zemí EU, vývoj ale ukazuje, že většina států není ochotna obětovat své ekonomické zájmy. V momentu, kdy se hovoří o sankcích, které by Rusko reálně bolely, tak se okamžitě zvednou hlasy z Německa, Francie, ale i z Maďarska nebo České republiky, že s Ruskem chceme a musíme obchodovat, ať se děje, co se děje.
Nevěříte ani tomu, že by mohla situace něco změnit v oblasti dodávání zemního plynu do Evropy?
Bude zajímavé sledovat, jak dopadnou diskuse mezi USA a EU ohledně břidlicového plynu. Zdá se, že tento způsob získávání energie časem způsobí ekonomickou a možná i technologickou revoluci v USA. Je otázka, do jaké míry budou Spojené státy ochotny hrát roli pojistky, která by mohla nahradit výpadky ruských dodávek. Mohla by to být silná politická páka, protože export plynu je pro Rusko ekonomicky důležitý. Byť se v zahraniční politice nikdy moc neřídilo ekonomickou logikou a sledovalo spíše své mocenské zájmy, evropský výpadek by pro něj už byl opravdu citelný.
Čím to je, že země EU nejsou příliš ochotné v takové situaci sáhnout na svůj blahobyt? Člověk pořád má za to, že evropské státy jsou onou baštou demokracie a lidských práv...
Na rozdíl od USA, a teď to nehodnotím, jen popisuji stav, nemá Evropa moc velkou touhu vyvážet svůj společenský model. Na mezinárodních fórech se k tomu sice hlásíme, když se ale podíváte na vztahy většiny evropských zemí s Čínou nebo s Kubou, ukazuje se, že reálně se tomu moc velký prostor nedává. USA jsou v tomto důslednější.
Není problém i v tom, že jsme moc zvyklí na klid?
Je to tak. EU se paradoxně stává obětí svého úspěchu. Od roku 1945 se neodehrál žádný významný konflikt, který by se dotýkal států západní Evropy, jež vytvářejí jádro evropské integrace a formují zahraničně-politické priority EU. Pozorují konflikty a snaží se intervenovat, ale nevěří tomu, že by se jich to mohlo dotknout. Pro řadu státníků západní Evropy je navíc Ukrajina poměrně vzdálená země východní Evropy, ruská sféra vlivu. Situace na místě navíc není černobílá v tom smyslu, že by zlé Rusko brzdilo prozápadní Ukrajinu. My ve střední Evropě jsme možná trochu ostražitější, ale žádná sláva to také není. Ochota veřejnosti investovat prostředky do obrany svých zemí je minimální a politici se tomu přizpůsobují.
Nemohla by tady posloužit idea společného nepřítele podobně jako za studené války?
To si dovedu představit jen v situaci, že by Rusko Ukrajinu opravdu spolklo a začalo se rozhlížet po zbytku východní či střední Evropy, co dál. Pro jakoukoli mezinárodní integraci je idea společného nepřítele pozitivní. Pocit ohrožení navíc stmeluje i veřejnost. Západ měl v tomto ohledu „štěstí“, že takovému nebezpečí dlouho čelil jen v podmínkách studené války a nastoleného statu quo. Nemyslím ale, že tahle krize k něčemu podobnému povede.
Co je za tím, že v posledních letech začaly euroskeptické tendence v Evropě sílit? Je to jen ekonomická krize nebo je důvodů více?
Ekonomická krize z posledních let rétoricky ovládla prostor, a i když se řady zemí reálně dotkla jen minimálně, bude to jedna z hlavních příčin špatných nálad. Můžou za to ale i problémy společné evropské měny a také překotný ústavněprávní vývoj evropské integrace v souvislosti s Lisabonskou smlouvou a neúspěšným pokusem o vytvoření ústavy. Myslím, že federalističtí politici usilující o prohloubení integrace, se dopouští velkého omylu v tom, že příliš tlačí na pilu. Jednak tím ztrácí veřejné mínění a pak za sebou nechávají chyby. Otázka bankovní unie a větší integrace v oblasti monetárních a fiskálních politik, které se teď řeší, jsou vlastně jen hašením požáru, který měl být předvídán, a pravidla se měla nastavovat v úplně jiné atmosféře.
Federalisté by podle vás tedy měli šlápnout na brzdu?
Přesně tak. Oproti 90. letům minulého století se zásadně změnila nálada veřejnosti. Situace, kdy společnost nechávala politikům volnou ruku v tom, aby prohlubovali integraci a celou EU rozšiřovali, je pryč. Veřejnost vnímá EU kritičtěji a další integraci není jednoduché „prodat“, byť by to ekonomicky nebo politicky dávalo sebevětší smysl. A bez aspoň tichého souhlasu veřejnosti není možné dlouhodobě pokračovat.
Co je tedy potřeba? Začít se víc bavit s veřejností?
Je to cesta, kterou někteří lidé podporující integraci vyzdvihují. Říkají, že problémy se vyřeší tím, že se z integrace stane politické téma. Já se ale obávám, že bezprostřední efekt by byl negativní, protože zde není jasný konsensus uvnitř politické elity. Znamenalo by to jen zesílení kritických hlasů. Tím neříkám, že nejsou potřeba, ale příliš velká politizace debaty by vedla na dlouhou dobu k zablokování jakýchkoliv rozumných posunů. Riskovat teď úplnou ztrátu důvěry veřejnosti v integrační projekt je velmi hazardní. Je potřeba se soustředit na evaluaci a drobné změny toho, co už tu máme, a až se podaří znovu nastartovat ekonomický růst a stabilizovat eurozónu, je možné se k tématu další integrace zase vrátit.
Souhlasíte s tvrzením, že chyba je v tom, že politici neumí vysvětlovat výhody členství v EU?
Bude to asi ta hlavní chyba. Lidem nikdo pořádně neřekl, co členství Česka v Evropské unii znamená. Nemyslím tím, že máme oslavovat, že jsme součástí nějakého exkluzivního klubu. Chce to zcela realisticky říct, že určitá omezení, která členství v EU přináší, jsou vyvážena tím, že máme otevřený celý evropský trh. A to nemluvím o přímých dotacích z EU. Jestli někdo namítne, že je používáme na nesmysly, tak to není problém EU, ale náš. Členství v EU je však výhodné i politicky. Celý prostor, jehož jsme součástí, je ve světě vnímán jako oblast stability. A vyplácí se to i kulturně a civilizačně. Na příkladu akademického prostředí můžeme vidět celou řadu výhod spočívajících ve snadnější mobilitě, možnosti soutěžit o různé granty, rozvíjet spolupráce.
K čemu by vedl rozpad Evropské unie?
Historické precedenty ukazují, jak by se státy v takové situaci chovaly, a nic pěkného to není. Uzavíraly by se hranice, země by se vymezovaly vůči zahraniční konkurenci. Něco podobného se ve střední Evropě dělo na začátku 30. let, kdy se státy snažily bránit důsledkům ekonomické krize. Výsledný efekt byl spíš opačný. Celá řada zemí se nevzpamatovala až do konce desetiletí, kdy byl faktor růstu zvýšen jen díky přípravám na válku.
Jak z tohoto pohledu hodnotíte českou kampaň před volbami do Evropského parlamentu, kde byl od pravicových stran a silně třeba od ODS slyšet euro-skepticismus?
Je potřeba rozlišovat mezi pozicí ODS, Svobodných a extremistů. V ODS vždy bylo silné euroskeptické křídlo, které mělo velké výhrady vůči stávající podobě evropské integrace, ale nutno říct, že ODS není proti EU. Jsou natolik realisté, aby věděli, že z členství Česko profituje. Druhý silný hlas byli Svobodní, u kterých je tvrdé odmítnutí evropské integrace produktem jejich ekonomického a politického programu, je to klasický radikální liberalismus, pro nějž EU představuje zbytečnou regulaci blokující rozvoj trhu. A pak jsou tady spíše úsměvné aktivity jako Jana Wolfová, která zkouší zakládat kampaň na protimuslimské rétorice, což v kontextu Česka nedává moc smysl.
Jak hodnotíte vývoj na české stranické scéně a ústup ODS do ústraní?
Dlouhou dobu zde platilo něco, co z jiných postkomunistických zemí neznáme, a sice že napravo i nalevo existovala silná politická strana, která představovala jeden z hlavních pólů stranického systému a umožňovala rozumnou alternaci vládnutí. Podle mého názoru to byla známka demokratické konsolidace a něco, co bylo prospěšné pro stabilitu a předvídatelnost politiky. Teď to nemáme a bez ohledu na to, co si myslíme o ODS a ČSSD, oslabení těchto dvou čitelných stran není úplně pozitivní vývoj.
Nemůže se ANO stát novou hlavní pravicovou stranou?
Zatím jsem z toho trochu rozpačitý, protože není úplně jasné, k čemu velká podpora ANO a angažmá ve vládě povede. Z hlediska stability Česka si můžeme jen přát, aby byli úspěšní, protože pokud by selhali, frustrace českého voliče by zřejmě přesáhla únosnou mez a vznikl by prostor pro ještě populističtější a nedemokratické typy politických stran. Jestli se ANO stane novou hlavní pravicovou stranou, není vůbec jasné ani z pohledu ideologií. Nemají to vyjasněné. A pak nejsou zakotvení v regionech. Uvidíme teď, jak dopadnou v obecních volbách na podzim.
Jak moc si může politolog dovolit mít vlastní politický názor?
Mainstreamový pohled, se kterým se ztotožňuji, říká, že bychom se neměli tvářit, že jsme neutrální roboti, kteří jen z dálky sledují politiku. Sám přiznávám, že jsem pravicový volič, a pokud vystupuji jako politický komentátor, tak to mé názory jasně ukazují. Jako politolog se snažím svůj názor reflektovat a tam, kde je to možné, ho vytknout před závorku, anebo s ním pracovat jako s jednou z proměnných, která ovlivňuje výsledky výzkumu.
Politologie je disciplína, která se velmi úzce prolíná s každodenní společenskou realitou. Někteří politologové jsou velmi aktivní veřejné figury. Jak se na to díváte?
Politologie je věda, která se nemůže uzavírat čistě do akademického diskurzu a neměla by ignorovat aktuální politické otázky a problémy. Politologové by měli veřejnosti ze svých akademických a analytických pozic nabízet řešení, která nejsou zatížena ideologií, a ti čeští to dělají. Ne úplně každý ale věnuje stejnou pozornost snaze etablovat se v mezinárodním prostředí a zároveň snaze být veřejný intelektuál. U někoho převažuje jedno, u jiného druhé. Co mi ale chybí, je reflexe ze strany politické sféry. Už dlouho víme, že jsou zde problémy se stabilitou vlád. Politologové už 15 let diskutují o tom, jak zlepšit český politický systém, a dospěli k poměrně konsensuálním řešením, která však česká politika zcela ignoruje. Jedinou změnou, kterou politici udělali, je zavedení přímé volby prezidenta, před kterou jsme je varovali jako jeden muž.
Pomohlo by, kdyby existovalo něco jako straničtí politologové?
Možná by to nebylo úplně od věci, i když sám bych to dělat nechtěl. V českém prostředí, kde si pořád hrajeme na absolutní a tím vlastně nedosažitelnou nezávislost, by to vedlo k diskreditování dotyčného. Co by mohlo být užitečnější, je zvyšování kvalifikace aktivních politiků. Neříkám, že mají všichni být politologové nebo ústavní právníci, ale měli by mít snahu se dovzdělávat.
Další věc, která moc nepomáhá, jsou média. Při vší úctě k řadě kvalitních novinářů je pořád ještě celková úroveň české politické žurnalistiky nízká, zaměřuje se na prvoplánovou senzaci a občas jí uniká, že některé jevy mají dlouhodobé příčiny.
Jak se daří české politologické vědě prosazovat v evropském kontextu? Je konkurenceschopná?
Ano, je, byť bych si dovedl představit větší zapojení do mezinárodního provozu. Už to ale není jako v 90. letech, kdy obor vznikal z nuly a bylo potřeba nejdřív vybudovat domácí výzkumnou infrastrukturu. Už jsme se naučili spolupracovat s kolegy ze zahraničí, přispívat do mezinárodních časopisů, ale máme ještě určité deficity ve srovnání se zeměmi, jako je Rakousko, Maďarsko nebo Slovinsko. Snažím se i proto vést mladší kolegy k tomu, aby začali svoji práci přirozeně vnímat v evropském kontextu.