Na Masarykově univerzitě je Richard Štefl teprve druhým vědcem, který dosáhl na prestižní ERC grant. Evropská výzkumná rada ho uděluje jen projektům, které mají šanci zásadním způsobem posunout lidské poznání. Štefl, který má svoji výzkumnou skupinu v Ceitecu, chce proniknout do tajů temné hmoty genomu, jež představuje dosud chybějící článek pro pochopení buněčných mechanismů a lidských nemocí. Za získání grantu obdržel také cenu rektora na letošním Dies academicus.
Temná hmota genomu zní v kontextu jiných termínů ve vaší disciplíně jako podezřele atraktivní název. Co to vlastně je?
To je takové nadnesené označení pro takzvané nekódující RNA (ribonukleové kyseliny). Zdá se, že jsou klíčem k pochopení mnohých buněčných mechanismů, jež jsou u základů toho, jak vůbec funguje celý lidský organismus. A jsou také klíčem k pochopení celé řady závažných onemocnění.
Ten název nějak souvisí s temnou hmotou vesmíru?
Je to přímá paralela. Temná hmota genomu také nebyla dlouho vidět, vždycky jsme ji pozorovali pouze nepřímo skrze její působení na dobře charakterizované buněčné komponenty. Je to majorita, která zřejmě všechno řídí. My se teď snažíme zmapovat, jak vzniká a proč a jaké přesně má funkce.
Co se změnilo, že se na tak zásadní věc přichází právě v tuto chvíli?
V minulosti se o temné hmotě moc nevědělo, protože má krátkou dobu života. V buňkách jsme ji objevili až s novými technologiemi. Máme taky více znalostí a nových postupů, jak nekódující RNA studovat.
Se svými laickými znalostmi ze střední školy mám RNA zafixovanou jako ne zrovna podstatnou věc v celém procesu zpracovávání genetické informace.
Ono se původně myslelo, že RNA je primitivní molekula, která pouze přenáší genetickou informaci. Pak se postupně ukázalo, že RNA může mít i katalytickou funkci. Dnes už víme, že vůbec nejdůležitější enzym v těle je takzvaný RNA enzym, který syntetizuje bílkoviny. No a teď se ukazuje, že RNA má i regulační roli. Všechno seshora z pozadí řídí.
Zní to jako něco, co by mohlo vyvolat revoluci. Jak se zrovna vám povedlo tohle téma uzmout pro sebe?
Nejsme samozřejmě jediní, kdo se tím zabývá. Ale navrhli jsme nový neotřelý přístup, jak strukturně zmapovat vznik temné hmoty. V polovině března jsme tu měli na přednášce Kurta Wüthricha, nositele Nobelovy ceny za rozvoj metod nukleární magnetické rezonance. Maloval jsem mu tady na svou tabuli schéma, jak toho chceme dosáhnout, a Kurt říkal, že kdyby byl v mých letech, tak by to chtěl dělat taky. To mě ohromně potěšilo.
Co myslíte, že na vás v temné hmotě čeká?
Kromě samotného poznání je tam poměrně jasný přesah do diagnostiky a léčby některých onemocnění. Když zjistíme, jak nekódující RNA vzniká a v jakých mechanismech je implikována, tak dokážeme pochopit i to, jak vznikají některá onemocnění, a umožní nám to do nich specificky zasáhnout.
Máte tím na mysli třeba specificky cílenou léčbu rakoviny, kterou se v Ceitecu zabývají skupiny v programu molekulární medicíny?
Přesně tak. My z programu strukturní biologie Ceitecu se snažíme popsat mechanismy, které oni se snaží ovlivňovat. Budeme-li procesy znát lépe, bude pro ně jednodušší léčbu zacílit. Jednoduše řečeno jim můžeme otevřít další dveře.
Možná si to myslí lidé v každé éře, ale nedostáváte se už k samotným hranicím poznání? Čekáte, že bude ještě něco za onou nekódující RNA?
Myslím, že k pochopení regulace genové exprese jsme blízko dna. Je samozřejmě možné, že je ještě něco dalšího za tím, ale nemáme pro to teď žádné indicie.
Nemáte z toho mrazení?
Je to vzrušující, nicméně objevy neděláte každý den, týden ani měsíc. Je kolem toho ohromná spousta rutiny v laboratoři a zdlouhavé administrativy.
Zažil jste za svou kariéru nějaký moment, kdy jste měl opravdu pocit, že se vám právě povedl zásadní objev?
Extrémně vzrušující byl objev, který se nám v týmu podařil, když už jsem před lety částečně působil v Brně, ale ještě jednou nohou zůstával v Curychu. Týkalo se to toho, jak je primárně uložena sekvence nukleotidů ve dvoušroubovici RNA a jak ji čtou bílkoviny. Do té doby jsme tyto znalosti měli jen o DNA, které se dříve věnovalo více pozornosti. Mechanismy u RNA známé nebyly. A právě nám se podařilo část rozkrýt. Byla to tehdy velká věc.
Splnily se vám nějaké studentské cíle a ambice?
Vůbec jsem tehdy nepřemýšlel tak daleko do budoucna. V tom, že se věnuji právě této práci a že jsem přišel na nějaké věci, je příliš mnoho proměnných. Je to shoda náhod.
Jakým způsobem se vyvíjela vaše specializace?
Studoval jsem původně výpočetní chemii. Když se chce dnes člověk věnovat komplikovaným procesům, znalost jednoho oboru nestačí. Sám jsem se z chemie přesunul do biologie a dodnes to vidím jako velkou výhodu. Dalo mi to širší perspektivu.
Na úrovni, kde se pohybujete, je asi hranice mezi chemií a biologií dost tenká.
Je to tak. Studujeme chemickou komunikaci molekul, ale díváme se na to v kontextu biologie. Hnací síla pro mě vždycky byla touha poznat, jaká je strukturní podstata za nějakým biologickým jevem. Jen s pomocí výpočetní chemie to nešlo popsat. Musel jsem načerpat znalosti z fyziky a biologie.
Co byste poradil vysokoškolákovi, který zatouží po vědecké kariéře, aby udělal ve vztahu ke svému studiu?
Cestovat, cestovat, cestovat. Určitě by si měl vyzkoušet více institucí. Měl by měnit laboratoře po diplomové práci, měl by jít jinam na doktorát a jinam na postdoc. Udělá si tak rozhled, získá zkušenosti a zjistí, co je to pravé, co by chtěl dělat a kde by to chtěl dělat.
Jste soutěživý typ?
Velmi soutěživý. V dnešní vědě to ani jinak nejde.
Předpokládám, že bez toho byste se ani nemohl ucházet o tak prestižní grant, jako je ERC.
Dlouho jsem zvažoval, jestli do toho jít. Vždycky na začátku musíte zvážit, jaká je vaše šance. A vzhledem k tomu, jak je to prestižní soutěž, tak jsem to moc dobře neviděl. Pak ale přišel můj tým s revolučním nápadem. Rozhodli jsme se ho přihlásit a dopadlo to dobře.
Nápad je klíčový?
Je to kombinace několika elementů. Dosažené výsledky, kvalita vědeckého pracoviště – takže to, že jsme uspěli, je i výborná známka pro Ceitec – a pak revoluční nápad, o kterém si Evropská výzkumná rada bude myslet, že přinese fundamentální posun v poznání.
Jakou roli vlastně hraje vědec ve vašem postavení ve svém týmu? Máte ještě čas bádat, nebo jste už spíš manažer, který se snaží sehnat schopné lidi.
Doufám, že právě ERC grant mi pomůže k tomu, abych se vrátil zpátky do laboratoře. V současné chvíli jsem de facto jenom administrátor a manažer portfolia malých grantů. Samozřejmě komunikuju s lidmi v týmu, ale do laboratoře se prakticky nedostanu.
Co se změní?
Doufám, že nebudu muset tolik shánět malé granty, abychom vůbec udrželi provoz laboratoře. ERC grant je dost flexibilní, dává vám velkou svobodu na pět let. Samozřejmě nám ty dva miliony eur nevystačí na provoz celé laboratoře a budeme se ucházet o další granty, ale bude to významná část rozpočtu a po administrativní stránce si vydechneme.
Kdo byli v soutěži vaši soupeři?
Do poslední chvíle jsem to nevěděl, ale samozřejmě v den interview v Bruselu jsem se s nimi potkal. Byli to lidé typu vedoucí skupiny po osmi letech v European Molecular Biology Laboratory (EMBL) nebo z ETH v Curychu. Čili z těch opravdu nejšpičkovějších evropských institucí. V mém panelu molekulární a strukturní biologie a biochemie uspělo třináct uchazečů, což bylo zhruba deset procent žádostí. Ale to se bavíme o těch už předvybraných po prvním kole. K interview jde opravdu jen zlomek.
Co celý proces přípravy žádosti obnášel?
Přišli jsme s docela složitým projektem, a kdybychom ho předložili jen jako nápad od stolu, tak by bylo velice nepravděpodobné, že bychom uspěli. Proto jsme v průběhu posledních dvou let generovali předběžná data, abychom ukázali, že náš koncept bude fungovat. Potřebovali jsme podat důkazy, že to není projekt na zelené louce. Bylo to tedy dva roky generování dat a testování hypotéz.
Ve druhém kole jste musel absolvovat pohovor v Bruselu. Jak vypadala vaše příprava?
Věnoval jsem tomu asi měsíc. Především načítání literatury, aby mě komise nenachytala na hruškách. Musíte mít absolutní přehled o dosaženém poznání. A musíte taky znát všechny slabiny projektu, abyste je dokázali zdůvodnit. Je potřeba mít připravený plán B k celému projektu.
Jak ten úspěch prožíváte?
Nemohli jsme tomu uvěřit. Je to moc příjemné.
V Ceitecu jste už spolu s Pavlem Plevkou dva nositelé tohoto typu grantu. Je to rozběhnutý trend? Budou následovat další?
Bylo by to skvělé, ale je potřeba stát nohama na zemi. Jestli budou další, tak to budou určitě jednotky, rozhodně ne desítky. Můj diplomant byl nedávno na pohovoru na doktorské studium na EMBL a v ETH, a jak je ještě mladý a nemá rozhled, tak jim tam vykládal, jak přichází ze skvělého Ceitecu, kde máme dva ERC granty. Oni se usmáli a řekli, že jich je na patře osm a mají jich tam pět. Tak jim říká, jaké tady máme skvělé přístrojové vybavení a jaký máme mikroskop. A oni říkají, ty my tady máme dva. Ceitec je velice dobrá instituce v porovnání s evropským průměrem, ale musíme přidat, abychom se dostali do skutečné špičky.
V čem je potřeba přidat?
Těch věcí je více. Ceitec především trpí pokřiveným systémem hodnocení a financování české vědy. V tomto systému se jen těžko dají obhájit a financovat dlouhodobější a průlomové projekty typu ERC. Systém nás tlačí publikovat předběžná data, není čas dokončit velký příběh a publikovat ho v top žurnálu. Stejně tak nelze vytvořit dost atraktivní pozice se střednědobým výhledem pro nově příchozí elitní vědce. A to je špatně.
Ještě nedávno vědci říkali, že motivací pro návrat domů ze zahraničí je samotný návrat a že musí dělat kompromisy. V poslední době už to ale tolik slyšet není. Jak jste to měl před osmi lety vy?
Mění se to hodně. Já jsem se už vracel s prospektem institutu Ceitec. Tehdy byl ještě na papíře a trvalo to déle, než se očekávalo, ale dočkali jsme se a je to velký příslib do budoucna pro českou vědu. Nezastírám ale, že české kořeny byly klíčová motivace. Chtěl jsem se vrátit navzdory dalším atraktivním nabídkám ze zahraničí.
Rozjížděla by se vám dnes vlastní laboratoř obtížněji nebo snadněji?
Podmínky pro start jsou teď lepší. V době, kdy jsem se vracel, toho bylo hodně na mých bedrech. Peníze na zařízení laboratoře jsem si musel kompletně sehnat sám, podařilo se mi získat zahraniční startup granty. A dost se změnilo i prostředí na univerzitě a zázemí pro vědce. Je to tu v tomto smyslu už daleko kultivovanější.