Jak jste se po škole dostala ke své současné práci?
Na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně jsem v roce 1981 ukončila studium klasické filologie a českého jazyka. Oboru jsem se chtěla věnovat profesně i nadále. Příležitost jsem dostala v konkurzu na roční studijní pobyt ke Slovníku středověké latiny v tehdejším Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská ČSAV, poté jsem absolvovala tříletou interní aspiranturu a v Kabinetu jsem pak pracovala až do roku 2002. Od té doby působím ve Výzkumném centru pro dějiny vědy, kde se mohu naplno věnovat práci, které věřím a která je mi nejbližší: ediční a překladatelské činnosti z oboru latinské odborné literatury.
Věnujete se dějinám astronomie ve středověku a raném novověku, tedy době, kdy se objevují první heliocentrické koncepce. Co přivedlo tehdejší badatele k úvahám, že Země není placatá, ani středem vesmíru?
Především: představa placaté Země byla pro vzdělance neudržitelná již v antice. Kulový tvar Země viděli totiž na jejím stínu při zatměních Měsíce. Je obdivuhodné, co vše lidé dokázali zjistit z pozorování pouhým okem nebo změřit velmi jednoduchými prostředky. Nebyly ovšem jen jednoduché prostředky: takzvaný mechanismus z Antikythéry je ukázkou značně dokonalého astronomického přístroje, vyspělého jak pro stránce teoretické, tak po stránce technického provedení. Ale i heliocentrická představa pochází z antiky – za jejího autora se považuje Aristarchos ze Samu. Na tyto představy také Koperník navazoval. To však nijak nesnižuje jeho zásluhu ani zajímavost celé jeho doby, kdy vědění začalo opět znamenat proces poznávání a kritického hodnocení protichůdných koncepcí.
V této souvislosti zkoumáte vývoj astronomických přístrojů ve 14.–17. století. Co byli tehdejší hvězdáři schopni svými dalekohledy reálně pozorovat?
Dalekohled je až poměrně nedávný vynález: uvádí se, že nebeská tělesa jím poprvé pozoroval Galileo Galilei v roce 1609. První pozorování samozřejmě odpovídala nevelkému zvětšení a kvalitě obrazu, jaké byla tehdejší optika schopna. Přesto Galileiho objevy fází Venuše, Jupiterových měsíců a „uší“, které se později ukázaly být Saturnovým prstencem, jsou převratné! Je zajímavé, jak se tyto vědecké objevy odrazily i v umění: jen o pár let později je najdeme zachyceny na freskách Valdštejnského paláce v Praze. Více mne však láká doba před objevem dalekohledu: třeba takový astronomický přístroj astroláb, který byl pro svou univerzalitu využíván snad dva tisíce let, byl takovým malým vědeckým zázrakem, chytrým a přitom i krásným předmětem. To, že právě traktát českého univerzitního učitele 15. století Křišťana z Prachatic byl z mnoha tehdy existujících textů o tomto přístroji vytištěn jako první pojednání o astrolábu na světě vůbec, je myslím hezký výsledek české středověké vědy.
Spolupracovníkem při bádání o dějinách hvězdářství je vám váš manžel, doc. RNDr. Petr Hadrava, DrSc., z Astronomického ústavu AV ČR. Jak probíhá domluva mezi klasickou filoložkou a astrofyzikem? Jak si rozumí přírodovědec a humanitní vědec?
Beru jako ohromné životní štěstí, že na úkolech z dějin astronomie můžeme pracovat společně. Manžel se věnuje dvojhvězdařině a relativitě, čas na dějiny oboru jsme leckdy kradli jen po večerech, víkendech a „dovolených“. Interdisciplinární spolupráce v oblasti odborných textů je ale nezbytná, pokud nejste sami schopni sedět na dvou židlích. Středolatinských odborných rukopisů, které jsou neznámé, leží ladem velká spousta, a přitom jsou nesmírně zajímavé. Občas na přednáškách zjednodušeně formuluji naše úlohy tak, že já umím staré rukopisy přečíst a Petr jim rozumí. V podstatě máme každý své teritorium, které ovšem není neprostupné. Já čtu ve starých spisech slova, on čísla, a většinou to dává dohromady dobrý smysl. Odpověď na vaši druhou otázku jsme také radši napsali společně.
Při svém bádání se věnujete i edicím a překladům nevydaných středolatinských památek. Čím jsou tyto texty pro dnešního čtenáře zajímavé?
Ediční práci pro sebe považuji za prvořadou. Je to velký a důležitý úkol medievistiky. Edicí přenesete dílo, které nějakým způsobem žilo a působilo před mnoha lety, do současnosti. Pomáháte mu přežít. Je v tom kus úcty k minulosti, podobné, jako když třeba pečujete o nějaký artefakt v muzeu. Výkladem, teoretizováním kolem toho už přece jen vnášíte víc subjektivna a vypovídáte leckdy spíše o sobě a své době než o předmětu svého studia. Velmi mi třeba vadí, když se v literatuře tradují různé teorie, které nejsou podloženy znalostí pramenů. Víte, kolik historiků astronomie opakuje stejná chybná tvrzení o arabském astronomu Mášá´alláhovi z 10. století a jeho traktátu o astrolábu jen proto, že se opírají o sto let starou edici jeho textu, která je založena na jediném, a nadto špatném opisu jeho práce, s mnoha omyly a chybami, ačkoli neprostudovaných rukopisů tohoto textu existuje více než dvě stě? Ale zpátky k vaší otázce: texty minulosti nemusí být o nic méně zajímavé či aktuální než texty současnosti. Při studiu starých textů vidíme, jakým způsobem se lidé dopracovávali poznání. Tam, kde dnes již známe výsledek, se dovídáme, jaké cesty k němu vedly, s jakými potížemi se lidé museli potýkat. Je to i jisté varování před omyly, které hrozí i nám na cestách vědění. Zároveň ale ještě existovalo ono půvabné spojení odborné a krásné literatury, tyto texty lze tedy často číst i s literárním potěšením.
Který text středověké literatury je vám nejbližší a proč?
Nemyslím, že je mi milý jeden jediný středověký text. Samozřejmě aktuálně člověka vždy nejvíc zaměstnává a je mu milý právě ten text, ten rukopis, který právě čte, k němuž hledá „klíč“ a jímž se právě zabývá. Momentálně se zabývám v literárních dějinách nedoceněným Pavlem Žídkem, a to dalším náhledem do jeho obrovské encyklopedie Liber viginti arcium.
Velmi laicky: Proč vlastně latina „zemřela“?
Nemyslím si, že „zemřela“. Nemám ráda tento výraz. Latina jistě už není pro nikoho jazykem mateřským. Už na fakultě jsem však slýchávala pregnantní vyjádření, že románské jazyky jsou latinou dneška. Nemáte třeba v Itálii mezi památkami nebo když se v ulicích orientujete podle názvů ulic vytesaných do mramorových desek pocit, že jste latinou obklopeni? A hlavně, jak může být mrtvým jazyk, z něhož se dochovalo tolik krásných písemných památek, kterým jsme schopni stále rozumět?
Měla by se podle vás latina vyučovat na středních školách či gymnáziích?
Ano. Rozhodně. Jsem teď například ráda, že na gymnáziu, kam chodí náš starší syn, byla latina aspoň mezi volitelnými předměty, studenti si ji vybrali, takže byla otevřena. Nijak zvlášť jsem synovi její výhody nikdy nevysvětlovala – přišel na to sám, ač je orientován spíš na přírodní vědy, na chemii, biologii.
Jak vzpomínáte na svá studia na FF brněnské UJEP?
Často a jen v nejlepším. Byla to nádherná a náročná léta. Velmi si cením toho, že jsem mohla studovat oba své obory právě v Brně a právě na konci sedmdesátých let. Zastihla jsem skvělou sestavu učitelů, celou tehdejší katedru starověké kultury s manželi Bartoňkovými, prof. Nechutovou, prof. Češkou, doc. Pelikánem, moc vzpomínám na hodiny s prof. Antonínem Hatmannem a Karlem Janáčkem. Lepší pracovní klima jsem později už nezažila.