Literární historik a překladatel Jiří Munzar, čerstvý osmdesátník, který přednáší na Filozofické fakultě MU hlavně dějiny německé literatury a zaměřuje se na česko-německé literární vztahy, dostal na konci ledna Cenu města Brna jako ocenění za celoživotní dílo. On sám má ale ještě řadu plánů. Překlady, kterých má na kontě desítky, to už však prý nebudou. Chtěl by dát dohromady monografie o dvou svých velkých láskách, o Heinrichu Böllovi a Maxi Brodovi.
Co vás svého času přivedlo ke studiu němčiny?
Nebyl jsem přiveden jen ke studiu němčiny, studoval jsem více germánských jazyků a němčina byla jedním z nich. Začínal jsem angličtinou a severskými jazyky a byla za tím čistě záliba v literatuře, na začátku hlavně Shakespeare. Ale to už je dávno pryč. Přece jen je mi osmdesát a od dob mých studií v Praze se toho hodně změnilo.
Kolika vlastně mluvíte jazyky?
No, mluvím... Jeden kolega říkává, že člověk se za život dokáže pořádně naučit stěží jeden cizí jazyk. A má pravdu. Ono když se jazyku pravidelně nevěnujete, tak ho rychle zapomenete. Neodvážil bych se dnes tvrdit, že skutečně umím anglicky nebo třeba rusky, i když jsem oba tyto jazyky vystudoval a docela se jim věnoval. Dokonce jsem dělával průvodce ruským turistům u nás a s českými jsem jezdil do tehdejšího Sovětského svazu. Troufnu si říct, že vedle němčiny mám nějakou znalost severských jazyků, hlavně dánštiny. Jsou teď poměrně módní a i u nás na filozofické fakultě se studují. Vedle dějin německé literatury dnes také přednáším právě dějiny skandinávských literatur.
Začal jste studovat v roce 1955. Jaká byla tehdy na vysokých školách atmosféra?
To byl zajímavý rok, všechno se jaksi po smrti Stalina uvolnilo a přijímací řízení bylo přístupnější. V ročníku se mnou tím pádem mohl být například kardinál Miloslav Vlk, kterého původně nevzali, nebo Luboš Dobrovský, pozdější ministr obrany. Tedy plno kolegů o pět let starších, kteří do té doby nemohli na vzdělání ani pomýšlet. A týkalo se to i pedagogů. Učil už Eduard Goldstücker, který byl odsouzený v procesu se Slánským, a řada dalších. Byly ale samozřejmě některé zvraty, všechno se na čas zpřísnilo zejména po událostech v Maďarsku v roce 1956.
Jak se tehdy pohlíželo na studium západních jazyků a kultur?
Nehodnotil bych to zpětně tak špatně. Mám pocit, že vysoké školy si dokázaly udržet jistou míru svobody. Daleko horší situace byla předtím na gymnáziu, zvlášť v době, kdy jsem tam byl já v letech 1952 až 1955. Jakékoliv poklonkování Západu, jak se tehdy říkalo, se netrpělo ani v tom smyslu, že vás třeba příliš bavila angličtina.
Jak jste to měl s vojnou?
Byl jsem na vojně tehdy standardní dva roky od roku 1960 do 1962. Díky tomu, že jsem měl ale vojnu i při studiu jeden rok, mně ji o měsíc zkrátili, a právě to mě zachránilo od prodloužení minimálně o půl roku kvůli tehdejší kubánské krizi. To bylo velké štěstí.
K němčině jste se dostal až potom?
V šedesátých letech, která se někdy popisují jako zlatá, i když k tomu podle mne měla hodně daleko, jsem si udělal doktorát z germánských literatur a z dějin divadla a od té doby jsem se věnoval nejvíc literatuře německé. Mým oblíbeným autorem byl tenkrát Heinrich Böll. To byl velký favorit tehdejší generace, který byl velmi aktuální a měl i četné kontakty s českým prostředím. Náhodou byl dokonce v Praze v srpnu 1968 a napsal o tom fejeton Tank mířil na Kafku. Sám jsem o něm publikoval řadu článků a rád bych to vše někdy zpracoval do celé knížky, právě se zaměřením na jeho vztah k Československu.
Jak to bylo se společenskou atmosférou kolem studia němčiny a německé kultury po druhé světové válce?
V době, kdy jsem studoval, byly ty úvahy už pryč, ale krátce po válce se vážně přemýšlelo o tom, zda tento obor úplně nezrušit. V té době jste se mohl dočíst takové věci, jako že přece není možné, aby se psalo něco pozitivního o nějakých německých autorech. To by nám přece mohlo narušit česko-německé napjaté vztahy. Byly tu dokonce poněkud absurdní snahy měnit německá jména. Třeba známý bilingvní překladatel Pavel Eisner byl vyzýván, aby se přejmenoval. On na to tehdy vtipně poznamenal, že dokud sedí ve vládě Gottwald a Fierlinger, tak on zůstane Eisner. Pražský germanista Siebenschein se to snažil zachránit tím, že hned po válce napsal monografii Masaryk a Goethe, to ovšem netušil, že Masaryk se také brzy dostane do nemilosti.
Jsou dnes česko-německé vztahy už napravené?
Myslím si, že ano. Rozhodně dnes nejsou nijak napjaté. Faktem ale je, že zločiny a křivdy spojené s druhou světovou válkou i s tím, co se dělo po ní, pořád někde hluboko přetrvávají a občas vyplavou na povrch. Já už bych tyto věci nechal minulosti, Německo si hodně odpykalo. A pokud jde o nějaké obavy Čechů stran jakýchsi možných nároků těch takzvaných sudetských Němců, nevidím tam dnes žádné radikály, kteří by stáli za řeč. To jsou už zcela umírnění lidé. Mnozí jsou vstřícní a v mnoha ohledech nám pomáhají.
Před druhou světovou válkou byly česká a německá kultura hodně propojené. Z čeho to vyplývalo?
V českých zemích bylo tehdy poměrně multikulturní prostředí. Ono historické propojení české a německé kultury je proto jedním z velkých témat naší germanistiky. Tedy především němečtí či lépe řečeno německy píšící autoři z Čech a Moravy. Ti skutečně špičkoví jsou dnes už poměrně dobře zmapovaní, ale je ještě celá řada věcí, která na zpracování čeká. Sám jsem se hodně věnoval třeba Marii von Ebner-Eschenbach, která měla loni 100 let od úmrtí. Vydal jsem při té příležitosti mimo jiné překlad jejích aforismů a společně s kolegyní výbor z povídek. Nejpopulárnější autor z tohoto okruhu je ale samozřejmě Franz Kafka.
Mají tito česko-němečtí autoři nějaké společné rysy?
Asi se to nedá nějak obecně postihnout. Jsou to autoři velmi různých kvalit, od těch skutečně světových jako Kafka nebo Stifter, Rilke a Werfel až po spisovatele druhé či třetí třídy, kteří dodnes nejsou ještě pořádně popsáni.
Mívali pozitivní vztah k české kultuře?
Byla tu zřejmá symbióza, rozhodně v jejich dílech najdete české stopy, ale zejména ti velcí autoři často moc česky ani neuměli. O Kafkovi se třeba ví, že češtinu dosti dobře ovládal, ale rozhodně jí nevládl zcela bezchybně. České dopisy mu například opravoval jeho švagr.
Kdo je vaším nejoblíbenějším autorem?
Mám velkou zálibu v Maxi Brodovi, který je u nás relativně málo známý a který je mimochodem jedním z těch, kteří českou kulturu měli rádi a nadšeně ji propagovali. Zpravidla je ale v povědomí jen jako přítel Franze Kafky a člověk, který jeho dílo zachránil od zničení. On ale kromě toho do světa uvedl i Leoše Janáčka, napsal o něm vůbec první monografii a překládal jeho libreta. Světu ukázal i Haškova Švejka. V Berlíně se Švejk hrál jako divadelní představení právě v Brodově zpracování. A sám toho také hodně napsal. Sice to byly někdy takové trochu lehčí věci, ale i řada vynikajících románů. Těsně před válkou odešel Brod do Palestiny a napsal tam mimo jiné velmi zajímavý román o Ježíšovi nazvaný Mistr. Zatím nebyl přeložen do češtiny a je to velká škoda. Ježíš byl pro Broda ztělesněním těch nejlepších vlastností židovského národa.
Setkal jste se s Brodem osobně?
Bohužel nemohl přijet na onu slavnou kafkovskou konferenci v Liblicích v roce 1963, ale měl jsem to štěstí, někdy ve druhé polovině šedesátých let, být na jedné jeho přednášce na Strahově, kde samozřejmě vykládal o Kafkovi a navíc perfektně česky. Udělal snad jednu jedinou chybičku za celý večer.
Jak hodnotíte to, že tento česko-německý okruh autorů s válkou zanikl? Není to škoda?
Nedá se s tím nic dělat, tak šly dějiny, ale škoda to rozhodně je. Ona to spousta lidí hodnotila nebo ještě hodnotí kladně v tom smyslu, že se vlastně naše česká země navrátila do českých rukou. Držela se tady teze, že to byla zněmčená území. Je ale dobré si uvědomit, že ony Sudety, ono pohraničí, byly svého času neosídlený prales, kam Němci přišli přibližně ve 13. století na pozvání českých králů. To byla de facto kolonizace divočiny. Jiná situace byla samozřejmě v některých původně českých městech, kam Němci přicházeli. Nicméně interpretovat to jako návrat českého území do českých rukou bylo scestné.
Mají česko-německé kulturní vazby v literatuře nějaké pokračování?
V takové míře už ne. Existovala jistá skupina autorů, kteří emigrovali z Československa do Německa, objevují se samozřejmě beletristická díla, obracející se ke společné česko-německé historii, třeba k tématu odsunu, ale už to nehraje tak významnou roli. Nicméně překlady jsou živé, hodně německých autorů se překládá do češtiny, a to těch minulých i současných. V opačném sledu je toho pochopitelně méně.
Chystáte vy sám nějaký velký překlad z němčiny?
Na překlad už velkou ambici nemám. Říkám si, že bych měl spíše psát. Vedle toho Bölla a Broda je tu ještě jeden balvan z minulosti. Dostal jsem se před lety shodou okolností do zvláštní společnosti nadšenců, kteří se zabývají dílem německého filozofa J. G. Hamanna z 18. století. Je mezi nimi mimochodem i několik Japonců. To byl skutečný génius, ale velice těžký na čtení. Hodně se jím inspiroval daleko známější Herder, ale kupodivu je u nás prakticky neznámý, ač právě onen Herder je dnes i v českém kontextu vnímán jako velká postava z dějin filozofie. Chtěl bych tedy z Hamanna udělat nějaký výbor s rozsáhlejším úvodem. Něco už mám, ale je to opravdu velká výzva. Má v textu opakovaně citace v latině, řečtině a hebrejštině. No, mám toho ještě dost. Snad něco z toho stihnu.
Jak se díváte na to, že se v posledních letech často otevírají jazykové obory zaměřené přímo na překladatelství?
Máme je tu jako navazující magisterské studium a je to skutečně poměrně populární. Přiznám se ale, že jsem vůči tomu trošku skeptický. Považoval bych za vhodnější delší odborné studium. Při překládání je totiž především zapotřebí umět nejen perfektně oba jazyky, ale také mít pod kůží reálie – dějiny, kulturu, politiku… To je něco, co se těžko lze naučit v rámci nějakého pevně ohraničeného vysokoškolského studia. Tedy nic proti těmto typům oborů, v Praze na to mají dokonce celý ústav, ale k tomu, aby se člověk opravdu stal kvalitním překladatelem, je potřeba spíše dozrát.
Je dnes zájem o němčinu?
Jednu dobu se mluvilo o tom, že tento jazyk dost vytěsnila angličtina, i když historicky to bylo spíše naopak. Dnes je o němčinu z pochopitelných důvodů menší zájem než o angličtinu, ale nebyl bych v tomto ohledu nijak skeptický. Myslím, že si lidé dobře uvědomují, že jen angličtina je nespasí. V 90. letech ale byl samozřejmě zájem o jazyky a o humanitní obory obecně větší. Dnes je to už trochu jiné a navíc nastoupily také slabší ročníky.
Jací jsou dnešní studenti?
Jsou hodně různí. Od naprosto vynikajících až po poměrně podprůměrné. To dřív nebývalo. Zajímavý fenomén, aspoň pro mne, je velká popularita jednooborových studií, čemuž osobně moc nefandím. U někoho to funguje, umožňuje to opravdu se specializovat, ale většinou je to podle mne spíše handicap. Nejde při tom ani tolik o to, že si tím studenti zhoršují vyhlídky na pracovní uplatnění, ale hlavně z odborného hlediska je přece lepší mít širší pohled na věci, mít ještě jeden jazyk nebo jinou specializaci. Můj dojem navíc je, že studenti, kteří mají nějakou kombinaci oborů, často bývají ti pilnější a bystřejší. Znám to sám ze svého života, jak se mi osvědčilo studovat více jazyků a propojovat obory. Snažím se každý rok i našim studentům udělat nějakou speciální přednášku zaměřenou právě na vazby různých kultur, třeba letos na anglické vlivy v německé literatuře, a je o to poměrně slušný zájem. Ty přesahy jsou velice významné.
Vychováváte si nějakého pokračovatele, třeba mezi svými potomky?
Moji dva synové jsou lékař a fyzik, tam už se to nestalo. Mám nicméně šestnáct vnoučat, takže třeba některé z nich. Třináct z nich ovšem žije se synem v Americe, takže u většiny není ani moc příležitost je k tomu vést. Jedna moje vnučka se mnou ale teď vyrazila na předávání cen města Brna na magistrát a měla z toho všeho větší radost než já. Tak kdo ví, třeba ji to nějak povzbudí.
