Je to rok, co začala v praxi platit novela školského zákona, která změnila na českých školách přístup k dětem se speciálními potřebami. Takzvaná inkluze se stala tématem, které opanovalo veřejný prostor.
Po roce fungování nových pravidel se k jejich hodnocení na pedagogické fakultě sešli odborníci zastupující několik oborů. Byla mezi nimi i Renata Tichá z Minnesotské univerzity, která se léta zabývá integrací lidí se speciálními potřebami do společnosti ve Spojených státech.
Tichá je původem Češka, na Masarykově univerzitě studovala angličtinu a češtinu, ale po zahraničním pobytu v Anglii se chtěla ještě vzdělávat ve speciální pedagogice a na doporučení se dostala právě do Minnesoty. Dnes tam působí v institutu komunitní integrace, takže zná dobře český i americký pohled na školství a dovede je porovnat.
V USA žádný takový zákon jako v Česku neexistuje. Jednak proto, že země jako celek neratifikovala Úmluvu o právech osob s postižením, z čehož celá česká novela školského zákona vyrostla. Pak ale i proto, že obdobné kroky jsou spíš v kompetenci jednotlivých států federace, ale v praxi záleží mnohem víc na přístupu konkrétní školy.
„Američané jsou ovšem na jakékoliv začleňování mnohem víc zvyklí, protože společnost je tam mnohem víc diverzifikovaná,“ přibližuje Tichá, a zmiňuje tak jeden z aspektů, který stál za negativním přijímáním novinky ze strany českých škol i společnosti obecně. Sama má pro pocity zdrženlivosti pochopení, zavedení inkluze ale vítá.
„Často se mluvilo o tom, že české prostředí na takový krok není připraveno, vztahovalo se to na samotné učitele nebo vybavení škol. U podobných opatření je to ale vždycky tak, že prostředí není nikdy úplně připraveno a musí se zkrátka začít.“
Systém začleňování dětí se speciálními potřebami do výuky je ve Spojených státech rozdělený do mnoha kategorií. Počítá se s variantou téměř úplné segregace i maximálního začlenění. Podle nové české úpravy má každé dítě právo být co nejvíc v běžné třídě s tím, že stát zajistí škole, třídě i učiteli maximální podporu, aby to bylo možné.
Hodnoťte na školách, ne obecně
Hodnotit opatření po roce jejich existence podle Tiché obecně nejde, musela by se brát škola po škole. Hodně záleží na přístupu ředitele. „Pokud se k tomu někdo postavil tak, že jen přikázal učitelům, že něco musí dělat, není to dobře. Pokud ale přišel za učiteli i rodiči před spuštěním změn s tím, že se chce společně domluvit, jak to nejlépe na dané škole zrealizovat, bývá reakce prostředí daleko lepší,“ apeluje speciální pedagožka na využívání odbornosti každého konkrétního učitele.
Hlavně rodiče často projevovali obavy, že pokud se běžné třídy naplní dětmi se speciálními požadavky, nedostane se kvalitní péče těm, které zvýšený dohled nevyžadují.
„Projevil se strach z neznáma, panovala obava, že se třídy najednou zaplní dětmi s postižením, což se v praxi neděje. Obsazení třídy musí být vyvážené. Pokud to tak je, osvojují si děti modely, jak se k těmto lidem chovat, což je dobře připravuje na další život. Nebýt připraven na inkluzi totiž také znamená nebýt připraven na společnost, jaká je.“
Nová pravidla s sebou nesou i výzvu, o které se příliš nemluví. Jedním z efektů by měla být změna pohledu na lidi se specifickými potřebami. Desetiletí, kdy lidé s mentálním nebo fyzickým handicapem žili jen v ústavech, udělaly své.
„Děti ve třídě se většinou soustředí na to, co jejich spolužák se znevýhodněním neumí nebo nedokáže. Proto je ze strany pedagoga ohromně důležité, aby uměl vypíchnout i věci, v nichž je daný žák dobrý a převyšuje ostatní,“ apeluje Tichá, jež do Česka přijela spolu s kolegou Brianem Aberym na seminář s názvem Efektivní strategie pro zvýšení inkluze ve školách. Byl součástí strategického projektu Muni 4.0, financovaného z Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání. Celý se zaměřuje na zvyšování kvality výuky, boj se studijní neúspěšností a podporu přípravy studentů na praxi.
Vztah běžné a speciální pedagogiky
Velkým tématem brněnského setkání byl vztah pedagogiky a speciální pedagogiky. Díky zavedení inkluze se oba obory každodenně potkávají ve školách, jenže to může drhnout – nejsou na sebe až tolik zvyklé. Obě odvětví mají jinou historii. Zatímco pedagogika se dotýkala všech dětí v běžných třídách, objektem speciální pedagogiky byly hlavně děti umisťované do separovaných zařízení.
Výsledkem je, že reprezentanti obou směrů mají o výuce žáků ve společných třídách odlišné představy. „Do budoucna bude hodně záležet na přístupu pedagogických fakult, které musí oboje co nejvíc propojit. V Česku i v Americe je to zatím tak, že budoucí učitelé absolvují jen základní přednášku o speciální pedagogice, která se soustředí na výčet různých specifik,“ zmiňuje odbornice, podle níž takový postup nestačí a musí dojít k většímu propojení.
Úplné splynutí, a tedy vymizení pozice speciálního pedagoga s tím, že všechny znalosti bude mít běžný pedagog, podle jejího názoru ale také není dobré. „Touto cestou jdou kolegové ve Finsku nebo Dánsku, ale ukazuje se, že běžný učitel zkrátka podporu speciálního pedagoga potřebuje.“
Další úkol, který vyplynul z aplikace nových pravidel, je vyjasnění pozice asistenta pedagoga. Jak se postupně dostává víc takových pracovníků do praxe, je znát, že s nimi učitelé neumí úplně dobře spolupracovat.
„Obecně mám dojem, že se pozice asistentů nechápe dobře. Často jsou přiděleni ke konkrétnímu dítěti. Oni ale mají fungovat hlavně jako podpora učitele, což by s sebou neslo to, že budou schopni poradit si se širším spektrem znevýhodnění,“ podotýká Tichá, které by se ze všeho nejvíc líbilo, kdyby také v českém prostředí začal co nejdřív výzkum nového fenoménu. Zatímco v zahraničí už se začleňování dětí se specifickými potřebami zkoumá desetiletí, v tuzemsku se musí pořádně teprve začít.
