Husovské výročí připomínané zhusta před třemi roky nás krom dvou nových kvalitních monografií o této osobnosti z pera Františka Šmahela a Pavla Soukupa také „obohatilo“ o trojdílný snímek s názvem Jan Hus. Podle knihy Evy Kantůrkové scénář spolu s autorkou připravil Jiří Svoboda, který film i režíroval.
Režisér představil divákům pozdní středověk, tedy dobu přelomu 14. a 15. století, jako čas temný, nebarevný, drsný, vlastně ne nepodobný iluzi, kterou vytvářejí v posledních letech hollywoodští filmaři. Středověk s lidskými bytostmi v šerých hadrech s onucemi na nohou, zkaženými zuby a špínou pokrytými obličeji. Dokonce ani královský dvůr se z oděvní šedi nevymanil, vzteklý král Václav v podání Vladimíra Javorského byl zpravidla navlečen do jakési dlouhé, úzké suknice, z níž se nebyl schopen ani vysoukat, a nosil na hlavě korunu jako stařičtí králové z Pyšné princezny.
Film se natáčel ve strohých, často pozdějších interiérech reálných historických staveb, které byly svojí podobou na hony vzdálené luxusu a zdobnosti královských komnat a síní v Králově dvoře v místech dnešního Obecního domu či Nového hradu u Kunratic, kde král Václav IV. nejraději pobýval. Samu Betlémskou kapli představovala jakási klenutá, ponurá středověká prostora, byť je známo, že plochostropá kaple byla velice prostorná, poměrně světlá a její bílé stěny byly pokryté českými nápisy – citáty z Písma.
Není divu, že se ani hlavní hrdina v podání Matěje Hádka nedokázal vybičovat k věrohodnému výkonu. Hus byl totiž charismatickým řečníkem, za kterým se táhly davy, zatímco u kázání, jak je unyle předváděl hlavní protagonista, by nejspíše přítomní usnuli do pěti minut.
Středověcí kazatelé byli ve svém poslání školeni, používali promyšlené rétorické figury, kterými dokázali posluchače přimět tu k pláči, tu k pobavenému smíchu, různá exempla a další výrazové prostředky. Nebyli to do sebe zahledění intelektuálové, ale mediální čarodějové v dobách, kdy neexistoval rozhlas ani televize. Když pomineme zbytečné sekvence o platonické lásce Husa s královnou Žofií a celou řadu drobných i větších faktografických chyb, pak musíme zkonstatovat, že nový film nepřiblížil ani Husa, ani jeho dobu, ba ani nezaujal.
Vávra blíže realitě
Máme samozřejmě možnost srovnávat s filmem Otakara Vávry z roku 1954, prvním dílem jeho husitské trilogie. Až na úvodní ideologickou proklamaci a snahu ukázat Husa více jako sociálního než náboženského reformátora se Vávrovo dílo drželo dosti přesně předlohy, kterou byly romány Aloise Jiráska, nepochybně díky vlivu Zdeňka Nejedlého.
Vávrovy filmy tedy nejsou zdaleka tak ideologické, jak se někdy uvádí. A že tam Rožmberští věší odrané poddanské zběhy? Podívejte se na Dobrodružství Robina Hooda, které natočil v roce 1938 Hollywood s Errolem Flynnem. Tam zase Normané věší Sasy, takže opět jde o jakési dobové klišé a zkreslenou představu o středověku.
Ale Vávrovy filmy jsou plné barev, stejně jako Robin režisérů Curtize a Keighleyho. Protože Vávra měl pro vizuální stránku věci skvělé poradce, znalce oděvů a staveb Eduarda Wagnera, který pracoval s dobovou ikonografií, a odborníka na vojenství Jana Durdíka. Ti spolu s režisérem nabídli divákovi středověk plný barev tak, jak je možné vytušit ze stále živých středověkých knižních iluminací a blednoucích maleb v kostelích, také akční podívanou s vynikajícími výkony herců, kteří patřili k národním ikonám.
Jan Hus patrně nevypadal jako Zdeněk Štěpánek, ale tento herec vdechl své postavě duši a dokázal předat veřejnosti podobu charismatického kazatele a přesvědčeného bojovníka proti neřádům církve. Svobodův a Kantůrkové Hus v podání Matěje Hádka sice proti zkažené církvi bojuje také, ale nedá se mu moc věřit. A takový postoj by jej stěží přivedl na hranici.
Historický Hus byl fanatikem svého přesvědčení, proto jej více přibližuje vášnivé podání Štěpánkovo. Je škoda, že nový film nemohl natočit Jiří Strach, který chtěl mít v centru děje osudovou zápletku, totiž Husův konflikt s přítelem a pozdějším nepřítelem Štěpánem z Pálče.
Autor je vedoucí Historického ústavu Filozofické fakulty MU.