Seriál První republika vysílaný Českou televizí se těší velké divácké popularitě, a také proto se už natáčí jeho třetí řada. Jak obstojí před pohledem historika?
Abych nebyl za škarohlída a morouse, začnu tím, co mne na seriálu První republika potěšilo. Když obyvatelé pražského předměstí vítají pád Rakouska, mávají prapory červenobílými. Jinými ani nemohli, protože vlajka s modrým klínem ještě nebyla ani v hlavě koncipienta Kursy a trikolórou by se zavděčili tak akorát Francii nebo možná Rusku.
Jasně, že to všichni víme, ale už jsem viděl tolik snímků s ahistoricky použitým československým praporem, že mne potěší i takováto maličkost. Horší je to s portréty zesnulého Františka Josefa, od listopadu 1916 bylo dost času vyměnit je za portréty nového císaře Karla. Ale toho by patrně publikum nepoznalo.
Pak mne ještě potěšilo, že se na konci seriálu konečně ukázalo, jak to bylo s hlavním motivem všech nekonečně se vlekoucích 22 dílů. Vrah byl odhalen a já byl zklamán, že to není Tomáš Töpfer v roli továrníka Škvora. Jak jsem jej měl rád v Četnických humoreskách, které byly sice z valné části socialistické, ale historicky daleko povedenější, tak mi vadil tu.
Předně, zarostlý jako Ezau vypadal jako karikatura židovského fabrikanta. Pánové oné krásné doby nosili kníry či kníry s bradkou, vojáci či vyšší úředníci licousy, velmi staří pánové, kteří by se při holení pořezali, pak plnovous, ale upravený! Že je buran a chucpenik, dokazuje ve scéně z bordelu, když si neumí ani řádně připravit doutník a zapaluje jej neořezaný (symbolika?). I jinak se pak chová jako z marxistické příručky o zlých fabrikantech.
A když jsme prošli oním veřejným domem... prosím pěkně, vkus lidí se v čase mění. Tehdy letěly dámičky spíše při těle, přečtěte si Švejka, a přitom šik díky korzetům. I když už na sobě neměly skoro nic, korzet zůstával jako poslední linie opevnění. Tady poskakují moderní vychrtlá strašidla, jež by tehdejší pánové spěchali především vykrmit. Také by je oblékali, protože doba byla prostě pokrytecká. Korzet, jak vtipně poznamenal kolega Vítězslav z módního blogu czechfashionisto.com, byl všudypřítomný, i ta poslední služka vymetající krb v Panství Downton má korzet!
Dámy si tím pádem jinak sedaly, jinak se zvedaly ze židle, měly jiné držení těla i jinak chodily. Navíc nevycházely na ulici bez atributů, jako je klobouček či rukavičky. Když paní Štěpánková vyběhne jako od požáru, má to dokládat její duševní pohnutí, ale je to blbost. Dáma by raději uhořela, než by ji viděli rozcuchanou a bez klobouku. Na druhou stranu služka z venkova přijíždí roku 1918 do Prahy v módním kloboučku let třicátých. A když jsme u ní, neví, jak používat splachovací záchod, ale hulí jako fabrika.
Ale vraťme se na začátek. Již přes čtyři roky zuří válka, Rakousko nechává odmaturovat sotva osmnáctileté chlapce a obratem je šikuje na frontu. Jen u Valentů se fláká trojice mladých mužů. A ten čtvrtý, ztracený a znovu nalezený, je vlastně zběh. Válka skončila pro všechny stejně, a ne že si rychle odbudeš léčení ze zásahu plynem a hajdy domů, zatímco ostatní ještě trčí ve Francii. Návrat hlavního hrdiny je předčasný, a proto podivný, i když nažehlený. Prostě na některých lidech utrpení z let války nepoznat.
Mimochodem, nějak se v tom seriálu snadno ztrácejí lidé. Tohle není raný středověk, kdy někdo odešel z vesnice a zmizel ze světa. Zprávy z Ameriky chodí do Evropy telegrafem. Přesto si rodiče nevěsty zmizí i s kočárem a nikdo je důsledněji nehledá dobrých deset let. Čtyři roky před válkou zmizí synek z majetné rodiny a za celou dobu se o něm neobjeví ani zprávička, i když nebyl se Scottem na polární expedici. Vůbec nikdo nic neví, dokud v seriálu není potřeba, aby se divák dozvěděl něco, co jej posune správným směrem.
A k hlavním hrdinům. Někteří herci v seriálu umí hrát a někteří dobře vypadají. Bohužel nikdy nejde o tytéž. Ono je vůbec možno předložit dobové hrdiny v dvojí podobě. Buď jako naše současníky, přestrojené ochotnicky za vytvářené postavy, ovšem vyhlížející, myslící a hovořící jako dnešní lidé. Anebo tlačit na realitu či její nápodobu. Ušpinit to, co bylo špinavé, pustit do oběhu němčinu a vyřadit současnou pražštinu, chovat se jako lidé devatenáctého, nikoliv jedenadvacátého věku. Ale na to by museli být funkční poradci a někdo, kdo by jim naslouchal.
Autor působí na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.