Evropská Unie od roku 2000 vyslala 78 volebních pozorovatelských misí, kterých se zúčastnilo přes deset tisíc jejích občanů. Volební pozorovatelé z zase OBSE sledovali i české prezidentské volby, dosud však nezveřejnili své hodnocení. Desítky organizací vysílají tisíce pozorovatelů, za pozorování utrácejí miliony eur (průměrná mise EU má rozpočet kolem tří milionů euro), z hodnocení volebního cvičení se stal nepřehlédnutelný business.
Přitom volby vždy patřily do výsostného hájemství státní suverenity, proč tedy najednou státy dobrovolně zvou mezinárodní kritiky? Proč autoritářští prezidenti zvou pozorovatele a pak před jejich zraky ve volbách podvádějí? Z účasti volebních pozorovatelů na volbách všech úrovní se stala mezinárodní norma. Od každého člena mezinárodního společenství se očekává, že pozorovatele pozve, mnohé organizace to svým členům přímo nakazují ve svých stanovách, přijmout pozorovatele prostě patří k dobrým mravům mezinárodní politiky. Jinými slovy, kdo pozorovatele nepozve, jak kdyby se rovnou přiznával k podvodu.
Jenže pozorovatele dnes může vyslat, kdo jen chce. Mezinárodní organizace (např. EU, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě - OBSE, Organizace amerických států – OAS či Společenství nezávislých států – SNS), nevládní organizace (nejznámější jsou americké Carter Centre a National Democratic Institute – NDI), ale i jednotlivé státy či parlamentní shromáždění – stačí pozvání od vlády pozorované země. V jedné zemi tak občas pozoruje i pět misí, každá s jiným cílem, metodologií a občas i s diametrálně odlišnými výsledky.
Jak ovšem mohou pozorovatelé demokratickému průběhu voleb napomoci? Mohou jenom pozorovat, své zhodnocení nabízejí až po skončení hlasování. Nemohou volební podvod zastavit, nemohou nařídit přepočítání hlasů, nemají právo zrušit výsledky získané podvodem.
Jejich přítomnost ale může zvýšit důvěru voličů, mohou volební podvod odstrašit, nebo jej pomoct odhalit, jejich závěrečná zpráva obsahuje řadu doporučení pro budoucí vlády. A stále častěji vysílající organizace stavějí své budoucí vztahy s danou zemí na základě závěrečné zprávy pozorovatelů. Jednoduše řečeno, rozvojová pomoc, obchodní partnerství a politické dohody jsou závislé na pozitivním hodnocení proběhlých voleb.
Pozorovatelských misí se většinou mohou zúčastnit občané členských států vysílající organizace, v případě Evropské Unie se mohou hlásit i Norové, Švýcaři a Kanaďané. Výběr je v takovém případě dvoukolový: ministerstvo zahraničních věcí nominuje své kandidáty, konečný výběr pak udělá Zahraničně-politický instrument Evropské komise. Nevládní organizace si své pozorovatele vybírají samy.
A co vlastně pozorovatelé po svém příjezdu do země dělají? Rozhazují sítě a sbírají informace. Zaměřují se na nezávislost úřadu, který volby organizuje (ať už je to ministerstvo či odborná volební komise), na dodržování práva kandidátů svobodně vést svou kampaň a projevovat své názory v médiích, na právo voličů svobodně si vybrat svého kandidáta, na dodržování práva médií na svobodu názoru. A během všech svých interview se zástupci administrativy, volebních komisařů, politických stran, médií, nevládních či místních organizací tyto střípky skládají v ucelenou analýzu volebního procesu, kterou pár dní po volbách, nabídnou všem zúčastněným stranám.
Reakce bývá různá. Občas se zpráva stane důležitou součástí demokratizačního procesu, jindy na pozorovatele pískají a jejich doporučení ignorují. Ale volby se mění: Občané jsou pozornější, vládci obezřetnější a volební podvod sofistikovanější, opoziční strany důraznější v požadování demokratických reforem. V takovém případě splnili pozorovatelé svůj cíl.
Autor je výzkumník Mezinárodního politologického ústavu a člen pozorovatelských misí EU a OBSE.
