Každé ráno si dopřávám šálek dobrého zeleného čaje. Ostatně čaj považuji hned po toaletním papíru za nejlepší vynález, který k nám z Číny kdy přišel. A vůbec nejlepší je, si ranní šálek čaje vychutnat s rodinou nebo přáteli. To si takhle jednou sedím s kamarády z Úžasného divadla fyziky (ÚDiF) nad šálkem ranního čaje a povídáme si o fyzice, knížkách, škole, práci a životě a do živé, odborně fundované, vážné a místy velmi veselé debaty, se vmísí můj hostitelský dotaz: Kdo si dá ještě šálek střelného prachu?
Nevěřili byste, co jedna zdvořilostní otázka na druh podávaného nápoje dokáže způsobit. Všichni na několik dlouhých sekund zmlkli, zarazili se a nakonec se na sebe spiklenecky podívali a pozvali mě druhý den na snídani.
Sotva jsem dorazil do parku, kde jsme si dali sraz, přivítal mě ohňostroj. Z hrníčku, ve které jsem čekal lahodný čaj, létaly jiskry. Hrnek prskal, dštil síru a divoce poskakoval. Ohňostroj na uvítanou nebyl nic jiného, něž střelný prach v akci, ovšem nešlo o druh zeleného čaje, který jsem očekával, ale o výbušninu.
Střelný prach sloužil k nejrůznějším účelům. Číňané s ním vystřelovali rakety a dělali ohňostroje, husité s jeho pomocí stříleli po křižácích a jiní s jeho pomocí zase lámali a lámou skály.
Ale proč se vlastně zelený čaj jmenuje jako trhavina objevená v 7. století v Číně? Důvod je ve vzhledu jak čaje, tak výbušniny. Traduje se, že jeden britský koloniální úředník se takto spletl a jednotkám v Indii poslal místo prachu do pušek kvalitní zelený čaj. Tak snad to bylo v době míru a britští vojáci místo střelby mohli trénovat čaje o páté.
Střelný prach je směsí ledku (dusičnan draselný - KNO3), dřevěného uhlí (C) a síry (S). A stejně jako stejnojmenný čaj pochází z Číny, i když existují doklady, že jej v Evropě objevil Roger Bacon či dříve Němec Berchtold Schwarz (od jehož jména by mohl pocházet další název výbušniny – černý prach).
Střelný prach podle zastoupení jednotlivých složek můžeme rozdělit na dva základní typy podle použití: vojenský a trhací. Prach pro vojenské použití má vyšší zastoupení ledku, okolo 75 procent, 15 procent tvoří uhlík a zbylých deset je síra. Pro trhací práce se používá prach s nižším obsahem ledku, který tvoří od 40 do 65 procent.
Typický střelný prach vybuchuje při teplotě kolem 2 400 °C a jeho detonační rychlost dosahuje zhruba rychlosti zvuku ve vzduchu, tj. 340 metrů za sekundu. V současnosti se už ale v palných zbraních nepoužívá, protože zplodiny z něj způsobují zanášení a korozi, proto se sním nejčastěji setkáte v pyrotechnice. Pro ohňostrojné účely se do směsí přidávají soli kovů, jejichž hořením vznikají ony pozoruhodné barvy ohňostrojů.
A co se vlastně stane, když střelný prach zapálíte? Nejčastější chemická reakce vypadá následujícím způsobem:
2 KNO3 + S + 3 C → K2S + N2 + 3 CO2
Ze směsi ledku, síry a uhlíku tedy vznikne sulfid draselný, což je bílá krystalická látka, a uvolní se dusík a oxid uhličitý. Ve vyhořelé směsi zůstávají také saze a nevyhořelé zbytky uhlíku, které mu dávají jeho typickou černou barvu. Ledek ve směsi plní roli okysličovadla, neboť po zahřátí uvolňuje kyslík. Dřevěné uhlí, tedy uhlík, je velmi dobře hořlavé a zajišťuje teplo pro udržení chodu reakce, která se přidáním síry ještě urychlí. Celý efekt je tak ještě bouřlivější.
V tomto případě musím konstatovat, že vysvětlování, co je to střelných prach, silně pokulhává za tím, co mi s ním kamarádi ukázali za kouzla. Ale tohle rozhodně doma zkoušet nebudu. Jednak se mám moc rád, jednak nejsem obdařen dostatečným množstvím šílenství... a navíc si neplatím tak dobrou pojistku, která by mohla riziko popálenin a utržených prstů dostatečně vykompenzovat.
>> podívejte se ještě na díl videosérie Badatelna věnovaný střelnému prachu
