Povinné očkování je legislativně závazné a je regulováno státem. Jeho účelem je zabránit závažným průběhům infekcí a jejich následkům, vyloučit úmrtí, přerušit proces šíření a snižovat riziko vzniku epidemií.
V Čechách se začalo očkovat proti pravým neštovicím v roce 1821 na základě vydání císařského dokumentu. V roce 1919 pak bylo v ČR zavedeno povinného očkování a přeočkování proti neštovicím, které skončilo v roce 1980 v souvislosti s vymýcením (eradikací) pravých neštovic neboli varioly na celém světě.
V Československu se postupně začaly využívat i další vakcíny, například v roce 1946 očkovací látka proti záškrtu. Významného poklesu nemocnosti a nulové úmrtnosti bylo dosaženo u černého kašle po zahájení celoplošného očkování v roce 1958. Předtím ročně onemocnělo více než 30 000 dětí a přibližně 80 jich zemřelo. Československo bylo také prvním státem na světě, kde bylo dosaženo eliminace přenosné dětské obrny; po celoplošném zavedení povinného očkování v roce 1960 bylo zaznamenáno posledních 33 případů této infekce. Podobné výsledky byly dosaženy po zavedení celoplošného očkování proti tuberkulóze, tetanu, zarděnkám nebo spalničkám.
Povinnost fyzických osob podrobit se stanovenému druhu pravidelného a zvláštního očkování je uvedena v § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Ten člení vakcinaci na pravidelnou, hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, kam spadá devět povinných očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, přenosné dětské obrně, virové hepatitidě B, spalničkám, zarděnkám, příušnicím a hemofilovým nákazám způsobeným původcem Haemophilus influenzae b. Mezi pravidelná se řadí i očkování proti tuberkulóze, pneumokokovým nákazám a chřipce, která ale nejsou povinná.
Další typy vakcinace jsou zvláštní očkování proti virové hepatitidě A a B, vzteklině a chřipce pro osoby v riziku, jako jsou zdravotníci či pracovníci v laboratořích. Mimořádné očkování se využívá jako prevence infekcí v mimořádných situacích. Existuje také vakcinace při úrazech či před některými výkony, kam se typicky řadí očkování proti tetanu a vzteklině. Posledním typem je očkování na žádost fyzické osoby, kam spadají například očkování před cestami do zahraničí. Každý člověk, v případě dítěte jeho zákonný zástupce, by měl také dbát na to, aby byla všechna jeho očkování zaznamenaná v očkovacím průkazu.
Vakcíny se pak mohou rozlišit podle toho, zda obsahují oslabené, ale živé kmeny virů či bakterií, nebo kmeny usmrcené tedy inaktivované. Liší se pak počet dávek, který je nezbytný pro dosažení ochrany. Už oslabených vakcín stačí jedna až dvě dávky, u inaktivovaných je potřeba dávek vyšší. Při hodnocení velikosti původce nemoci a jeho zpracování zase očkovací látky dělíme na celobuněčné a subjednotkové a podle počtu typů původců pak rozlišujeme vakcíny na monovalentní, polyvalentní proti několika typům jednoho původce (vakcína proti 23 typům pneumokoků), a kombinované (složené, zajišťující ochranu proti více infekčním nemocem současně).
Oblast výzkumu a vývoje očkovacích látek se trvale posunuje směrem k vyšší kvalitě a bezpečnosti vakcín (využití bioinženýrských postupů ve výrobě, kombinované vakcíny). Potřeba zdokonalovat očkovací látky či zavádět nové je jedna z možných odpovědí na neustále se měnící přírodní a společenské podmínky s dopadem na aktuální epidemiologickou situaci v Česku i ve světě.
Současné očkovací látky jsou bezpečné a závažné nežádoucí reakce po očkování se vyskytují velice vzácně. Bezpečnost vakcinace je však mimo jiné postavena na dobré orientaci lékaře v charakteru podávané vakcíny a zodpovědném vyhodnocení všech kontraindikací u očkovaného člověka.
Očkující lékař je povinen před aplikací očkovacích látek vyhodnotit kontraindikace obecné - společné pro všechny typy vakcín tedy - aktuální zdravotní kondice, rekonvalescence, kontakt se zdrojem nákazy, závažně dlouhodobější onemocnění, léčba kortikosteroidy a další, i kontraindikace specifické pro jednotlivé vakcíny. Kontraindikace mohou být dočasné i trvalé, ty pak vyhodnocuje specialista.
Povinnost některých očkování je zavedena i v zemích západní Evropy. Očkovací schémata v jednotlivých zemích se jen liší počtem nemocí, proti kterým se očkuje, počtem podaných dávek vakcíny a věkem dětí kdy je vakcína aplikována. Přehled je dostupný například ZDE.
Imunologický význam vakcinace je obrovský, jako preventivní opatření zachránilo již stamilióny životů. Na druhé straně se vakcinace stala obětí svého úspěchu, v populaci ubývá infekcí, proti kterým se očkuje, a lidé mají tendenci význam očkování podceňovat.
Obezřetný postoj k očkování a zvažování rizik a přínosů je na místě. V současné době však lepší primární prevence infekčních chorob neexistuje. Proto právě odborná lékařská veřejnost by měla dodržovat a prezentovat zásady správné očkovací praxe založené na důkazech.
Autorka působí na Ústavu ochrany a podpory zdraví Lékařské fakulty MU.
