Rozvoj urgentní medicíny v posledních desetiletích znamená mnohem víc přeživších pacientů s vážným poškozením mozku. Kromě pohybových problémů se tito lidé musí vyrovnávat také s následky poranění v oblasti poznávacích schopností a osobnosti. Ztracené funkce ale lze obnovit.
Mezi poznávací neboli kognitivní funkce řadíme například paměť, pozornost, jazyk, myšlení a tzv. exekutivní funkce, které nám umožňují vybrat, naplánovat a provést komplexní aktivitu. Teprve nedávno jsme se přesvědčili, že mozek je plastický orgán schopný měnit své vlastnosti v závislosti na podnětech z prostředí. Tato jeho schopnost nazývaná také neuroplasticita poskytuje teoretickou naději pacientům, že ztracené funkce mozku se mohou znovu obnovit.
Trénink v klinických podmínkách nabývá v zásadě dvou forem: přímý trénink staví na hojném využívání dané schopnosti pomocí cvičení, nepřímý staví „berličky“, které pomáhají zlepšovat výkon druhotně. Příkladem přímého tréninku paměti může být hra pexeso. V nepřímém by se uplatnila třeba metoda loci, při níž si trénovaný pamatuje příběh nebo seznam slov na základě asociací jednotlivých položek s prvky v jemu důvěrně známém prostoru.
A funguje to? Odpověď by pravděpodobně zněla: jak co a jak u koho.
Mezi studovanými kognitivními tréninky existuje jen malá shoda v náplních. Liší se v tom, které domény trénují, jakým způsobem, jak intenzivně a jak dlouho. Jestli se jedná o trénink s počítači nebo s terapeutem, jestli je to trénink přímý nebo nepřímý. V současnosti převažují důkazy o lepší účinnosti nepřímého tréninku než přímého.
Existují také významné faktory na straně pacienta, které ovlivňují účinnost rehabilitace, jako je věk, počátek a délka rehabilitace, typ a rozsah poškození mozku a v neposlední řadě také motivace a osobnost pacienta. Ukazuje se například, že v případě fyzické rehabilitace můžou příliš brzké intervence překazit hojivé procesy v mozku a získaný defekt naopak prohloubit.
Otázek přibývá
Ve vyhodnocování výsledků studií tréninku je také nutné odlišit spontánní uzdravování mozku a efekt rehabilitačních intervencí. Další problém spočívá v tom, jestli se natrénované věci přenáší do běžného života nebo ne. V současnosti tedy výzkum obnovy kognitivních funkcí přinesl více otázek, než na kolik zatím poskytl odpovědi.
Důvod k optimismu nám ale dávají nedávno publikované výsledky velice obsáhlé dlouhodobé studie, která je známá pod akronymem ACTIVE. Účastníci výzkumu mají dnes v průměru 82 let. Počet asi 2 800 osob se rozdělil do čtyř skupin – jedné kontrolní a tří výzkumných, které trénovaly buďto paměť, usuzování, nebo rychlost reakcí.
Pozitivní efekt tréninku je pozorovatelný ještě po deseti letech od zahájení studie. Konkrétně byl po této době zaznamenán pozitivní vliv šestitýdenního tréninku usuzování s několika opakovacími sezeními. Trénink paměti zaznamenával úspěch jen v prvních pěti letech pozorování, později se kontrolní a výzkumná skupina v paměťových výkonech vyrovnaly. Všichni účastníci výzkumu také zaznamenali ztrátu výkonu s postupujícím věkem. Pokles u výzkumné „usuzovací“ a „rychlostní" skupiny byl ale menší. Trénovaní lidé navíc cítili pozitivní vliv tréninku i na zvládání běžného života.
Zmíněná studie odráží nejnovější trendy, tedy že se využití kognitivního tréninku posouvá od léčení k prevenci úpadku rozumových schopností například u starší populace.
S vyšším stářím se spojuje vyšší výskyt neurodegenerativních onemocnění. S osmdesátým rokem věku máte padesátiprocentní šanci pro rozvinutí jedné z forem demence. Se stárnutím populace tak dochází ke snižování soběstačnosti a spotřebovávání nákladné zdravotní péče.
Autorka je studentkou psychologie na Filozofické fakultě MU. Její články naleznete také v internetovém časopisu PsychoLogOn.
