Prokrastinace je chronická tendence odkládat plnění různých úkolů a v současnosti velmi populární slovo. V malé míře prokrastinuje téměř každý, kdo odsune splnění nějaké povinnosti na později a v této podobě to ani nemá žádné závažné důsledky. Může to ale znamenat, že se k některým úkolům už člověk nevrátí a například nepošle zamýšlený příspěvek na charitativní účely.
„Spojit téma charity a prokrastinace nás napadlo, když jsme se s kolegou bavili právě o příspěvcích na dobročinné účely. Oba dva často nepošleme příspěvek hned, a pak na celou věc zapomeneme. Přemýšleli jsme nad pohnutkami k takovému chování a rozhodli se záležitost i experimentálně otestovat,“ uvedl profesor ekonomie na Macquarie Graduate School of Management v Sydney Maroš Servátka, který experiment nedávno představil na ekonomicko-správní fakultě v rámci aktivit Ekonomické společnosti Masarykovy univerzity (MUES).
S kolegou se Servátka zamýšlel nad situací, kdy přichází žádost o příspěvek poštou či e-mailem, protože tady právě vzniká možnost rozhodnutí odložit. Vytvořili teorii, podle níž vede k prokrastinaci jednak to, že člověk je ve chvíli, kdy požadavek zaznamená, zaneprázdněný něčím jiným, a také fakt, že poslat dar s sebou nese určité transakční náklady. Je třeba vyplnit šek, jít na poštu nebo třeba otevřít internetové bankovnictví. „Čím víc je člověk zaneprázdněný nebo jsou transakční náklady vyšší, tím větší je šance, že zaslání příspěvku odloží,“ přiblížil svou teorii Servátka. Jenže nasimulovat v experimentu zaneprázdněnost a transakční náklady není jednoduché. Lidé, kteří jsou do ekonomických experimentů zapojeni, si na ně totiž vyhradili čas a navíc je účast většinou spojená s peněžitou odměnou.
V jednom experimentu proto nechali studenty vyplnit anketu a dali jim možnost z vyplacené odměny přispět na charitu tak, že vloží libovolnou částku do obálky a hodit ji do krabice u dveří. V následném pokusu experimentátoři box přesunuli do jiné části univerzity, takže kdo přispět chtěl, musel obětovat zhruba pět minut času. „Tím jsme vlastně zavedli transakční náklady. Výsledek byl ten, že především lidé, kteří původně darovali menší částky, nikam nešli. Získali jsme tedy procentuálně méně příspěvků, ale lidé, kteří čas obětovali, dávali i vyšší sumy. Celkově jsme ale získali pro charitu méně peněz,“ přiblížil výsledky simulace Servátka.
Zaneprázdněnost ve chvíli, kdy přijde žádost o příspěvek, pak uměle vytvořili tak, že jeden experiment ukončili dřív a dali tak lidem čas peníze na určené místo zanést. V druhém jim naopak povolili odevzdat peníze na charitu až druhý den.
„Naše experimenty mají praktické využití právě z pohledu různých nadací a charitativních organizací, zda mají dávat lidem více nebo méně času na zaslání příspěvku,“ uvedl Servátka. I když časový limit hraje menší roli než právě zaneprázdněnost a výše transakčních nákladů, vyzkoušeli odborníci i praktický experiment právě ve spolupráci s charitou. „Vybrali jsme náhodný vzorek obyvatel Nového Zélandu a požádali jsme je o vyplnění ankety. Pokud to udělali, přispěli jsme za ně na charitu. Žádosti jsme zasílali poštou a měnili jsme dobu, kterou měli na vyplnění ankety. Ukázalo se, že prokrastinace je nejvyšší ve střednědobém časovém horizontu,“ shrnul závěry další studie ekonom, který je také ředitelem New Zealand Experimental Economics Laboratory při University of Canterbury v Christchurch.
Doplnil, že krátké termíny u lidí vyvolají pocit, že by mohli zaslání příspěvku promeškat. Pokud mají měsíc či dva čas, nepovažují žádost za akutní a často na žádost zapomenou. „Když není uvedený žádný termín, přispějí lidé většinou hned, protože mají pocit, že jde o urgentní záležitost,“ podotkl Servátka s tím, že se dál chtějí zabývat tím, jak prokrastinaci omezit.