Fyziologický ústav Georg August Universität, Göttingen, v Německu jsem navštívil s cílem poznat, v čem se liší výuka fyziologie tamějších mediků ve srovnání s výukou na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Důvodem mé listopadové návštěvy bylo, že se v poslední době stále častěji diskutují nová pojetí výuky fyziologie v různých zemích Evropy i za mořem. A proč jsem si vybral Göttingen, německé město se 130 000 obyvateli?
Odpověď je jednoduchá. Jedná se o poklidné město s necelými 30 000 studenty, s atmosférou německého centra bádání, kde vedle Univerzity je další významnou institucí Institut Maxe Plancka. Psát o tom, že v tomto městě bydlelo a působilo celkem 44 nositelů Nobelových cen, ať už za fyziku, za chemii, za literaturu i za mírové aktivity a v neposlední řadě také za medicínu (M. Delbrük, P. Ehrlich, R. Koch, H. A. Krebs, I. Mečnikov, E. Neher, B. Sukman) nemusí vypovídat o dnešním aktuálním a skutečném stavu. V případě Göttingenu je to ale stále pravda, i na velmi konkurenčním německém trhu má Göttingen a medicína vynikající zvuk. To se také odráží i na německé poměry jednou zvláštností a jednou exkluzivitou. Zvláštností, že větev lékařství není institucionalizovaná do formy lékařské fakulty, ale přímo univerzity, kdy toto uspořádání dává Lékařské univerzitě v Göttingenu značné ekonomické pravomoci a výhody ve srovnání s fakultou.
Na druhou stranu ale celou Univerzitu Göttingen zastupuje pouze jeden rektor i při tomto atypickém uspořádání. Exkluzivitou pak je, že medicína v Göttingenu (obdobně pak Freie Universität v Berlíně, a univerzity v Konstanci a Freiburgu a technická Univerzita Mnichov) získala na základě svých vynikajících dlouhodobých výsledků tzv. exkluzivitu v rámci Evropské unie. To, vedle značného morálního ocenění, představuje i přidělení významné finanční dotace EU na dalších 5 let na další rozvoj k již přiděleným finančním prostředkům. Sportovním slangem řečeno – jedná se o zařazení do extratřídy.
V době mé návštěvy bylo na Fyziologickém ústavu okolo 20 vysokoškolských pedagogů, kteří pracují v jednom ze čtyř vědeckých týmů, dvou v oblasti vegetativní fyziologie, dalších dva týmy se věnují oblasti neurofyziologie. Toto dělení není ale úplně přesné. Meziinstitucionální spolupráce, pracovní návštěvy kolegů ze zahraničí a práce i koordinace na společných projektech s řadou odborníků z mnoha evropských i zámořských pracovišť vytváří mezioborovou síť, ve které se dříve nebo později zachytí nový poznatek, objev i klinický výstup. Fyziologický ústav vede již téměř 20 let profesor D. W. Richter a mnohé z výše řečeného je jeho osobní zásluhou.
Studium medicíny je semestrové, nástup na školu je na jaře a na podzim na základě výsledků maturity. V Německu je ve všech spolkových zemích stanovený numerus clausus a ten se přísně dodržuje. Navštívená Univerzita přijala do semestru 200 studentů všeobecného lékařství, 60 stomatologů a 30-40 studentů molekulární biologie.
Fyziologie je hlavním oborem 3. semestru a to jak vegetativní fyziologie, tak i neurofyziologie. Formy výuky jsou shodné s našimi: přednášky, semináře, cvičení, přičemž i celkový počet hodin je srovnatelný s našimi. V čem se ale jednotlivé formy výuky od naší liší je intenzita. Přednášky z vegetativní fyziologie i neurofyziologie jsou každý den pouze jednu hodinu, ale každý den semestru. Za týden tedy 5 hodin vegetativní fyziologie, 5 hodin neurofyziologie. Přednášky jsou nepovinné, ale účast studentů na nich je vysoká. Patří k sympatickým studentským zvykům, že se na konci přednášky klepe na lavici. Intenzita klepání je v přímé závislosti s hodnocením úrovně přednášky studenty. Bývá častým zvykem i pro ostatní pedagogy shlédnout přednášku kolegy.
Praktická cvičení probíhají v prostorách, které jsou vybavením srovnatelné s našimi, ale pouze pro 20 studentů. Tedy, na jedno pracoviště v praktických cvičeních, kterých bývá okolo 5, připadá menší počet studentů ve srovnání s našimi studenty. Praktická cvičení začínají testem vstupních znalostí, další průběh probíhá ze strany studentů samostatně, pedagog má funkci koordinátora, rádce, konzultanta. Praktická cvičení končí až uznáním vypracovaného protokolu se závěry. Nebývá nic neobvyklého, že student, kterému praktické cvičení nevyšlo, či jeho závěry nejsou úplné, začíná praktické cvičení znovu. To, že student má další výuku na jiném ústavu, se tu nebere jako důvod pro omluvu, je to studentův problém, že praktické cvičení ve vyměřeném čase nezvládl, tedy nebyl dostatečně na praktickou výuku připraven a je to naopak pedagogova vstřícnost, jež mu umožnila, aby praktikum znovu provedl.
Semináře probíhají opět po skupinách, čítajících okolo 20 studentů. Probírá se zadané téma, studenti se velmi aktivně ptají, dotazují se příslušného pedagoga. Jen tak pro zajímavost – studenti na semináři sice sedí v lavicích, ale ty jsou umístěny okolo pedagoga, který je ve středu dění a diskuze.
Zkouška
Po 4. semestru se zakončuje dosavadní studium písemnou zkouškou tzv. 1. Physikum. Součástí písemného testu, který je pro celé Německo vypracován na jednom specializovaném pracovišti v Mainzu, jsou otázky z anatomie, histologie, biochemie, fyziologie. Součástí tohoto testu jsou i otázky z fyziky, chemie, psychologie a tzv. přírodních věd, což je v obecném slova smyslu spíše metodologie výzkumu včetně například základů statistiky.
Pro úspěšné splnění písemného testu se vyžaduje více jak šedesát procent správných odpovědí. S odstupem 2 až 6 týdnů pak následuje ústní zkouška z anatomie (včetně mikronatomie – u nás histologie), biochemie a fyziologie. Na jednoho studenta se počítá asi jedna hodina zkoušení. Na přípravu k písemné části testů existuje celá řada knih, shrnující testy z předchozích ročníků. Na ústní zkoušku se vyžaduje ale něco, co tuto zkoušku povyšuje. Zároveň její výsledek je pro další profesní růst medika rozhodující. Otázky nejsou dopředu zveřejňované, zkoušející se ptají na věci velmi praktické, ze všedního života, přičemž mají jedinečnou možnost sledovat, jak si s danou otázkou zkoušený poradí (z vegetativní fyziologie například změny při potápění, výšková hypoxie). Tato zkouška pak dává obraz nejenom o tom, zda se v daném čase je student schopen naučit určitou sumu látky, ale zda nabytá fakta dokáže také logicky vzájemně spojovat. Dává ucelený obraz o studentovi, včetně jeho schopnosti komunikace. Navíc tento typ zkoušení přirozeně bourá hranice mezi morfologickými a funkčními předměty i mezi funkčními – biochemii a fyziologií. Na první termín se pohybuje úspěšnost okolo 50 procent, s opravnými termíny je konečná úspěšnost této velké zkoušky okolo 70–80 procent studentů.
Pedagogové v osobních rozhovorech přiznávali, že tento typ zkoušení – písemný test plus ústní zkoušení je o mnoho náročnější než samotný písemný test a to nejen po stránce časové, ale jednoznačně tento typ ověřování znalostí podporují. Říkají, že jedině takto komplexně pojatá zkouška může studenta prověřit a ukázat, zda je pro zvolený obor vhodným kandidátem. Všichni se shodovali v tom, že jinak kvalitu studentů nelze udržet. Procento studentů, kteří v dalším průběhu studia po zkoušce 1. Physikum studia zanechají, je již mizivé.
Ve stejný den a hodinu podaný test medikům má pak velmi dobrou i zpětnou kontrolu pro evaluaci jednotlivých ústavů i v rámci celého Německa.
V poslední době se stále častěji hovoří také o některých nových metodách výuky, včetně zavedení klinických předmětů již od prvního ročníku. Pedagogové, se kterými jsem měl možnost v průběhu svého pobytu hovořit na toto téma, se prakticky jednomyslně stavěli za zásady J. A. Komenského s tím, že opouštět osvědčené by byla velká chyba. Například profesor D. W. Richter se velmi kriticky vyjádřil ke snahám probírat klinické případy a nemoci v době, kdy nejsou u studentů základní znalosti. Jako příklad uvedl, že nelze seznamovat studenty s epilepsií, aniž by studenti znali morfologii a funkce neuronu. Konstatoval, že tyto snahy o atraktivnost nerespektují v medicíně rozvoj myšlení, tvoření si úsudku, respektování postupu od známého k neznámému, od jednoduššího ke složitějšímu. Tuto atraktivní a nyní i mnohými zahraničními ústavy nastupovanou cestu hodnotí jako líbivou, která ale nerespektuje základní pedagogické principy.
Trošku jinak a s vtipem sobě vlastním tyto snahy o změny v systému studia mediků ohodnotil profesor Burckhardt, když řekl, že v dnešní době se v Německu rádi mnozí strefují do systému školství a hledají vzory v zahraničí, ale zřejmě to nebude s německým školstvím tak špatné, když v mezinárodním srovnání německé univerzity nezaostávají a navíc každý rok řada lékařů – absolventů německých univerzit, odchází v tak vysokém počtu pracovat do zahraničí. A v zahraničí jsou vyhledáváni přesto, že přicházejí z univerzit tradičních. Že otázka, co změnit ve zdravotnictví, je spíše otázkou pro politiky.
Co na návštěvníka Fyziologického ústavu Univerzity v Göttingenu mile zapůsobí na mimofyziologických pracovištích je, že Fyziologický ústav má v rámci Univerzity přirozený respekt, autoritu, výsledky ústavu jsou všeobecně známé a přijímané, přičemž se to děje po linii odborné, nikoliv široce živenou publicitou. Ta se tady – v kraji převážně protestantském – nenosí.
Studenti tím, že absolvují studium medicíny nezískávají automaticky titul Dr. med,, jako je tomu u nás, ale ten získávají až po napsání a obhájení doktorské práce. Někteří studenti ji stihnou vypracovat a obhájit před závěrečnými státnicemi, někteří teprve s odstupem i několika let po poslední státní zkoušce. Tyto práce vznikají v nemalém počtu také na teoretických ústavech, včetně fyziologického. Práce v laboratoři je také základem práce pro získání titulu Ph.D., a to i v případě lékařů z klinických pracovišť. I z tohoto faktu pramení obecně vyšší vážnost experimentální práce, kterou si mnohý klinický pracovník prošel a na vlastní kůži poznal, co zákoutí experimentální práce obnáší.
Co říci závěrem?
Pro studenty je město vstřícné a pohodové, vzdálenosti mezi jednotlivými ústavy i fakultní nemocnicí, menzou i knihovnou snadno dosažitelné jízdou na kole. Kolo je zde prakticky nepostradatelné, městská doprava přesto, že je hustá, se studenty moc nevyužívá.
Studium jako takové se významně neliší od studia u nás, liší se ale počty studentů ve výuce, přístup a aktivita studentů. Možná je to dáno již historicky – od počátků měla Univerzita v budově dnešního rektorátu studentské vězení, které sloužilo pro ty, kteří nejenom například neuhradili útratu v restauraci, či jinak znevažovali jméno univerzity svým chováním, ale byli tu věznění i ti, kteří nechodili na přednášky – a ty začínaly již před 7:00 hodinou.
Musím konstatovat, že pro mnohé naše studenty by pobyt na zahraniční Univerzitě byl nejenom žádoucí, ale u mnohých by velmi rychle vedl k vystřízlivění a přehodnocení některých postojů ne zřídka se vyskytujících postojů. Otázky, proč není vyšší počet učebnic v univerzitní knihovně, proč není více míst na kolejích, proč se probírají některé věci, o kterých se studenti domnívají, že nejsou pro jejich profesní růst důležité, proč nemají vše dostupné na internetu, se opravdu na medicíně v Göttingenu neprobírají. Osobní angažovanost a nastavení studenta medicíny v Göttingenu je naprosto jiné – hlavní zájem je po přijetí na tuto Univerzitu také její úspěšné absolvování.
K absolvování studia na Univerzitě v Göttingenu se váže ještě jedna velmi pěkná studentská tradice. Kašna s nenápadnou husopaskou Lízou (Gänsenlise) z roku 1901 v blízkosti staré radnice je místem, na kterou může pouze absolvent v den své promoce beztrestně – většinou v promočním taláru – vylézt a Lízu políbit. Nedivte se, když kolem této kašny v samém středu města půjdete, že bývá zaplavena květy. Je to dík bývalých studentů, kteří využili svého práva jediného dne se polibkem s Lízou, a pro mnohé i s Göttingenem a studentským životem v tomto městě, rozloučit.
