První kontakty s Japonci navázali brněnští literáti v 80. letech minulého století. Mé nynější pozvání k přednáškové sérii o hlavních trendech a tendencích, osobnostech současnosti, nakladatelstvích a teorii a kritice naší dětské literatury souvisí s retrospektivní expozicí Brána do České republiky: Svět dětské knihy, jež byla v Tokiu od začátku roku do začátku září instalována.
Organizace pobytu byla dokonalá, nenastalo jediné logistické zaváhání.
Dle japonského uvažování je host absolutně priorizován, až to
u dotčeného subjektu naráží na limity evropských civilizačních návyků.
Například na hranici společenské akceptovatelnosti jsem se pohyboval,
když jsem ženám otevřel dveře, když jsem jedné vzal velkou tašku
tiskovin s tím, že jí ulevím, málem se rozplakala. Hrůzou, že ji
kolegové uvidí, jak neuctivě a nedostatečně zvládá péči o hosta.
Místem mých vystoupení byla Mezinárodní knihovna dětské literatury.
Existuje od roku 2000 a sídlí v někdejší císařské imperiální bibliotéce
vystavěné na konci předminulého století. Tato instituce je součástí
Národní parlamentní knihovny, což je moloch odpovídající naší Národní
knihovně. Její postavení v rámci japonského císařství se nejvíce blíží
výsadám washingtonské Kongresové knihovny v rámci Spojených států.
Několikrát jsem byl ujištěn, že pracovat v ní je pro Japonce čest
a výhra. A tvrdili to i při zcela neformálních debatách. Knihovna
zajišťuje parlamentní informační servis, ovšem k jejím hlavním úkolům
patří soustřeďování veškeré domácí produkce a podstatných děl ze světa,
propagace literatury, edukace a půjčování knihovních jednotek ke
studijním účelům.
A česká dětská literatura? Na obou workshopech pro odborníky z řad
knihovníků, literárních teoretiků a historiků, pedagogů a překladatelů
bylo nabito a čas účastníci využili maximalisticky. Obeznámenost s naší
situací byla velká, pokorný obdiv k české tvorbě pro mne až
zahanbující. Přes dálku asijského kontinentu se jim jevíme lepší, nežli
ve skutečnosti jsme.
Přednáška pro veřejnost se konala o víkendu a navazovala na českou
výstavu. Sál naplnilo už čtvrthodinu předem více než sto zájemců, ale
začalo se přesně: Krátký úvod ředitelky instituce, má nacvičená úklona
do pasu coby projev plné úcty a pak už výklad s projekcí dle osnovy.
Překladatel se zastavuje jen výjimečně, občas spelujeme problematické
jméno. Kontext, díla i názvy většinou zná. Připravil se, podobně jako
většina posluchačů. Diskuze po přednášce takřka o hodinu přesahuje
původně určený limit, knihovna již měla být dávno zavřená.
Zájem Japonců byl ohromující, vybavenost knihovny díly české dětské
literatury jedním slovem šokující. Nedostupná prvá vydání Čtvrtkových
knih, zajímavosti ze 60. let i tituly poslední dekády – to vše mají ve
studovně k dispozici. Žasl jsem.
Oni naopak žasli, když jsem sděloval, že komorní brněnský Ústav
literatury pro mládež je pracoviště existující pod křídly jedné
z fakult Masarykovy univerzity, že časopis Ladění opravdu připravují
vysokoškolští pedagogové, že existuje personální propojení naší
International Board on Books for Young People a Masarykovy univerzity.
Díky tomu je patrně naše alma mater v myslích stovky japonských
literátů místem malých zázraků.
Všechna klišé, s nimiž jsem do Tokia odlétal, se naplnila v násobcích
představ. Až do letošního července jsem za předobraz úplného využití
prostoru a koncentrace lidí považoval newyorský Manhattan. Tokio však
o řád zvítězilo. Natěsnaností domů, rozlohou, množstvím obyvatel.
A příjemnou všeobecnou vlídností a vstřícností.
Martin Reissner,
šéfredaktor časopisu Ladění
Ústav literatury pro mládež
Tento ústav je jediným specializovaným pracovištěm v Česku – vedle
úkolů pedagogických a badatelských plní také roli koordinátorů aktivit
v oblasti dětského písemnictví. Po roce 1989 pracoviště vedle
pedagogické činnosti v rámci Česka soustředilo takřka veškerou
badatelskou a publikační činnost oboru. Na Masarykově univerzitě se tak
každoročně konají mezinárodní literární konference o dětské literatuře,
vycházení monografické sborníky a vzniká také časopis Ladění. Tento
čtvrtletník pro teorii a kritiku dětské literatury je v současnosti
jediným periodikem svého druhu v naší zemi.
