Tři náboženství, dvě roční období a jeden student

V rámci programu Freemovers jsem odjel v lednu 2008 studovat tibetský jazyk, archivní i nejnovější materiály a buddhistické taneční rituály oblasti západního Himálaje. To jsem však ještě netušil, jak bohatě a pestře bude moje studijní cesta doprovázena také přírodními jevy a politickými ději.

Moje první letošní cesta vedla do buddhistického Ladaku, který je v srdci Himálaje součástí indického svazového státu Džammú a Kašmír, kde již pátým rokem studuji tantrické rituální tance tibetského buddhismu zvané čham. Ladacký leden a únor mne přivítal teplotami okolo mínus třiceti stupňů Celsia, takže můj organismus i mechanismus mého notebooku vypovídal, v důsledku podchlazení a nadmořské výšky 3 500 až 5 000 metrů nad mořem, často službu. Od nativních obyvatel a z místního tisku jsem se dozvěděl, že podobné teploty panovaly v Zemi horských průsmyků (jak zní tibetské jméno Ladaku) naposledy v roce 1982. Nicméně i přesto jsem musel začít pracovat na svých výzkumech, kvůli kterým jsem do indických oblastí etnického Tibetu dorazil. Ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že většina ladackých mnichů, náboženských autorit, místních badatelů i běžných obyvatel, se kterými jsem chtěl komunikovat, se ohřívá a sluní v exilových centrech, filiálních klášterech a rodinných usedlostech střední či jižní Indie.

Díky moderním technologiím (komunikace, doprava), ekonomické globalizaci (finanční prostředky, sponzoring), rozvinutější infrastruktuře (kláštery a školy v diaspoře, rodinná sídla) je nyní periodická migrace Ladačanů všech sociálních vrstev běžnou a relativně masovou záležitostí. Jelikož šlo o moji první zimní vědeckou expedici do Ladaku, tato skutečnost mne mírně zaskočila. Ze svých dvou předešlých letních výzkumných výprav do buddhistického Kašmíru vím, že romantická představa buddhistického mnicha coby ztělesnění moudrosti, pracovitosti a soucitnosti nemusí vždy platit.

Asi po měsíci stráveném v Ladaku jsem se přesunul do přívětivějšího podnebí himáčalpradéšské Dharamsaly a chystal se na soustředěné a poklidné studium tibetského jazyka, které mělo oficiálně začít začátkem března. Ano, jistě, opět jsem se trochu přepočítal. Poklidná, až strnulá atmosféra indické Dharamsaly se, s blížícími olympijskými hrami a protičínskými protesty tibetských mnichů ve Lhase, výrazně proměnila. Starší uváženější i mladší radikálnější mniši a mnišky – spolu s tibetskými exulanty – plnili každý den ulice Dharamsaly, zahraniční novináři i politici, indičtí vojáci a policisté, čínští špióni, hladovkáři a euroameričtí turisté korzovali exilním tibetským centrem. Mniši i laici debatovali o formě protestů a polemizovali o tom, zdali budou diplomatické a mírné postoje 14. dalajlamy účinné a produktivní, nebo jestli radikální a militantnější postupy tibetských mladíků, bezdomovců a nacionalistů budou vhodnější, údernější a legitimní. Také loajalita Tibeťanů k Indickému státu, ve kterém našli „dočasné“, avšak časově neomezené útočiště, byla relevantním tématem k diskuzi. A tak se mé studium tibetského jazyka, kultury a náboženství neodehrávalo výhradně mezi čtyřmi stěnami učebny, ale také na ulici, v místních restauracích, klášterech i vládních budovách.

Po takřka čtrnácti týdnech strávených v indické Dharamsale jsem se rozhodl navštívit jednu z kolébek tibetského tantrického buddhismu – území starověké Uddijány, Gandháry a údolí Svát, ležící v dnešní pákistánské Severozápadní pohraniční provincii, kde se měl narodit jeden ze zakladatelů tibetského buddhismu Padmasambhava (tib. Guru Rinpočhe) a kde jsou doklady buddhistického umění z doby 3. století př. n. l. až 8. stol. n. l. Tu jsem pochopil, že většina Pákistánců rozličného etnického původu nemá porozumění s militantními, korán dezinterpretujícími (jak mi sami sdělili), fanatickými jednotlivci či skupinami, obývajícími převážně pákistánský severozápad. Po několika dnech jsem našel muže, který svolil a do problematických území mne zavezl. Můj plnovous, přihlášení se ke křesťanským kořenům mého lidu a československý zbrojní průmysl z nás na dobu určitou udělaly přátele. Potom, co jsem spatřil buddhistické umění i rozpaky většiny Pákistánců nad tálibánským konceptem života i smrti, jsem vyrazil přes Indii směrem do, dle mého názoru klidnějšího, Nepálu.

Jistě, tušíte správně. Při mém „štěstí“ cestovat v roce 2008 indickým subkontinentem jsem o moc klidnější lokalitu Nepálu ani nemohl očekávat. Přelom května a června byl v Nepálu pod vlivem překotných sociokulturněpolitických změn, změn, které se dotkly i náboženského založení země. Maoistické, marxisticko-leninské a komunistické protifeudální, protimonarchistické a antikastovní zaměření většiny obyvatelstva, které hraje již mnoho let významnou roli v nepálské společnosti, bylo zhmotněno ve výsledcích parlamentních voleb a vyhlášením republiky 28. května. Po 239 letech tak padla hinduistická konstituční monarchie Nepál a její poslední král byl nucen opustit zemi a začít se svojí rodinou žít v singapurském exilu. Na vykreslené události si již udělejte názor sami, ovšem pomalu a obezřetně. Tak jako u jiných témat, prosím, nehledejte odpověď rychle, studujte, dívejte se a naslouchejte všem stranám.