Po špičkách k chromozomům

Od 3. do 12. října natáčel pětičlenný zahraniční filmový štáb na několika univerzitních lokalitách a v Brně pětapadesátiminutový dokumentární film o výzkumu na MU. Šlo o součást nového projektu sponzorovaného sítí Compostela Group Universities, jejíž je MU zakládajícím členem. Během krátké přestávky v hektickém rozvrhu štábu se nám podařilo vyzpovídat režiséra filmu, Larryho Levenea.

Vypadáš poněkud vyčerpaně.
Ne fyzicky, ale nafilmovat něco tak komplikovaného za pouhých deset dnů vyžaduje intenzivní soustředění, takže dochází k psychickému zatížení. Většinu dnů jsme plně zaměstnáni natáčením od osmi ráno do osmi večer. A potom později večer se musím ujistit, že je všechno připraveno na příští den. Takže je zde hodně tlaku – když to neuděláme správně tady a teď, nemohu věci předělat v mém ateliéru v Madridu.

Jaká byla geneze tohoto filmu?
To je komplikovaný příběh, ale ve stručnosti… Před asi třemi lety přišla Compostela Group s obecnou myšlenkou natočit sérii filmů o výzkumu na univerzitách této sítě, které by se potom vysílaly na veřejných televizních stanicích v Evropě a jinde, aby tak informovaly o jejich výzkumné práci. To mě velice zaujalo. Měl jsem o vědu vždycky zájem a jako normální občan EU jsem hrdý, když se dozvím o vědeckých objevech na evropských univerzitách. Ale jen ti nejlépe informovaní jim mohou skutečně porozumět. Můj návrh byl, že bychom my filmaři měli hledat špičkový výzkum na těchto univerzitách, vybrat nejlepší projekty, a prezentovat je tak, aby to bylo zajímavé a srozumitelné pro široké publikum. Jedná se tedy o publicitu vědeckého výzkumu obecně, stejně jako evropského výzkumu a samozřejmě Compostela Group a zúčastněných univerzit.

Co následovalo po schválení projektu?
Prvním úkolem bylo zjistit, jaký výzkum univerzity provádějí. Na jaře roku 2004 jsem podnikl krátké návštěvy na několika univerzitách zapojených do sítě. Na každé z nich jsem hovořil s několika vědci. Pro někoho, jako jsem já, se zvědavou myslí a širokou škálou zájmů, to byla nádherná zkušenost a bylo zřejmé, že je zde materiál na tucty potenciálních filmů. Bylo však třeba zúžit výběr na čtyři univerzity, kde natočíme pilotní filmy.

To muselo být velmi obtížné. Jaká kritéria jste použili?
Chtěli jsme, aby byly z různých zemí a rozhodli jsme se pro dvě univerzity ze starších členských zemí EU a dvě z čerstvě přistoupivších. Také jsme vnímali jako důležité, aby byl zastoupen jak základní, tak i aplikovaný výzkum a samozřejmě jiný vědní obor pro každý film. Splnit poslední kritérium bylo nejobtížnější – musel jsem být přesvědčen, že mohu vytvořit zajímavý příběh o tom kterém výzkumu.

Zajímavý příběh? To zní jako fantazie. Jedná se však o dokumentární snímky o vědeckém výzkumu…
Samozřejmě – ale jsou to pětapadesátiminutové dokumenty o špičkovém výzkumu. Když chcete, aby publikum vydrželo až do konce takového filmu, musí to být atraktivní. Jeden problém je prezentovat výzkum jasným způsobem – ale logika výzkumu sama tříbí sekvence, ve kterých je výzkum prezentován. Ve skutečnosti je tohle podstatně jednodušší než vytvořit příběh, který výzkum provází, aby tekl jako proud. Nemáte svobodu měnit vědu – vaše jediná svoboda je schopnost udělat ten příběh atraktivní.

Co je součástí vytváření takového příběhu a jak ho udělat zajímavý?
To záleží na tom výzkumu, vědcích, místě natáčení. Z tohoto pohledu byl film v Brně ideální. Výzkum sám o sobě je fascinující. Pojednává o telomerech, oblastech vysoce repetiční DNA na konci chromozomů – výzkum na špici genetiky, něco, co je v současné době stále ve zprávách. Takže máte film o genetickém výzkumu ve městě, kde Mendel objevil zákony dědičnosti. To je dar od bohů. Potom jsou zde vědci. Jedním z mých předních cílů je ukázat, že výzkum dělají jednotlivci, ne „vědci“. Že tito lidé mají své vlastní příběhy, proč se rozhodli dělat to, co dělají, že mají život i mimo svůj výzkum, rodiny, koníčky… Tady jsem měl velké štěstí na hlavní osobnosti zapojené do výzkumu – Jiřího Fajkuse a Evu Sýkorovou, na jejichž výzkum o telomerech jsme se zaměřili, a Jaroslava Koču a Vladimíra Sklenáře, jejichž práce o 3D vizualizaci molekul nám umožnila zobrazit výzkum o telomerech. Oni jsou všichni výborní vědci a zajímaví, výmluvní lidé.

Jak jako nevědec vytvoříš film o vědeckém výzkumu?
Jakmile byly vybrány čtyři univerzity, navštívili jsme ve dvou každou z nich na týden. Tento čas jsme trávili výhradně rozhovory s vědci. Musel jsem se s nimi sblížit, abych věděl, co by mohlo být zajímavé přidat do filmu, a abychom si na sebe zvykli. A samozřejmě mi museli detailně vysvětlit svůj výzkum, abych plně porozuměl, čím se zabývají, abych mohl vytvořit scénář. Prakticky jsem se musel stát expertem na tři velmi specializované oblasti výzkumu – jeden film musel být z rozpočtových důvodů zrušen – a potom najít způsob, jak je srozumitelně vysvětlit široké veřejnosti.

Jak probíhalo samotné natáčení?
Vždy dochází ke změnám, někdy až do posledního dne. Existuje tolik proměnných – zjistíte, že lidé nejsou k dispozici, když je máte na programu, prodloužíte natáčení jedné scény a musíte změnit rozvrh následujících scén, neuspokojuje vás, jak je nějaká scéna natočená, a musíte ji znovu promyslet. Musíte být neustále ve střehu, abyste se ujistil, že jste nic podstatného nevynechali, anebo se přizpůsobit novým situacím. Jeli jsme například na Právnickou fakultu natočit nějaké venkovní scény. K našemu překvapení právě končila promoce, takže jsme naopak běželi dovnitř vyfotit absolventy a jejich přátele a rodiny v té krásné vstupní hale. Navíc jsme tím vyřešili naléhavou otázku, kde natočit další scénu. Je to sekvence, ve které mluvčí představí stručnou historii MU. A tam jsem objevil výborné místo ­– aulu s nádhernou malbou v pozadí. Takže v každém okamžiku musíte mít na mysli všechny části filmu, abyste mohl okamžitě a intuitivně reagovat na příležitosti, které se vám naskýtají.

Před chvílí jsi se zmínil, že ze série tří pilotních filmů se ten o Brně připravoval nejlépe. Proč tomu tak bylo?
Za prvé proto, že ten výzkum je o buňkách rostlin, a to vytváří přirozený most s prací Mendela. Za druhé proto, že můžeme spojit práci Jiřího Fajkuse s výzkumem Jaroslava Koči. Ten druhý dokládá skutečný vizuální obraz, který vysvětluje, co se děje v tom prvním. A za třetí proto, že všichni akademici mluví plynule anglicky.

Co bylo na natáčení nejjednodušší?
Práce s vědci a způsob jejich vystupování. Byli všichni přirození herci. Mimochodem, slyšel jsem někoho tvrdit, že Češi jsou národem herců. To se rozhodně v tomto případě potvrdilo.

A co bylo nejobtížnější?
Pokusit se vědce nasměrovat, aby zaměřili své výroky, aby zestručnili, co říkají. Samozřejmě ještě je potřeba hodně stříhat, ale to je možné, pouze když můžete čerpat z mnoha konzistentně vyjádřených formulací diskutovaných problémů.

A nejvíce překvapující?
Spolek.

Prosím?
Kavárna Spolek. Měli jsme v tom filmu dvě klíčové sekvence, jedna když se vědci sejdou neformálně, aby diskutovali o sociálních a etických dopadech svého výzkumu, a druhá, ve které jeden z nich vysvětluje nějaký genetický problém a používá při tom jeden díl naší Encyklopedie chromozomů, souboru dvaceti tří knih různé velikosti – ten jsme do Brna zvlášť poslali pro tuto příležitost. Byl jsem poněkud znepokojen, abych našel správnou lokalitu pro tyto scény. Někdo navrhl Spolek pro scénu s diskusí a dopadlo to naprosto skvěle. A jako odměna tam na nás v patře čekalo knihkupectví. Scénu s Encyklopedií chromozomů jsme natočili den předtím v Mendlově muzeu, ale nebylo to ono. Hned jsem si uvědomil, že to knihkupectví bude ideální. Takže další den jsme se vrátili do Spolku a natočili jsme tu scénu tam. A výsledek byl jedním z nejlepších momentů celého filmu.